V celém světě se pozorně sledují první kroky nového papeže, jeho „primi gesti umili“, jak to nazývá italský tisk, jeho první pokorná gesta...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Uvědomil jsem si – a napsal jsem to dnes ráno nejdřív v jednom dlouhém soukromém dopise – že papežové si po staletí budovali velmi vysoký trůn, Božský nadhled nad světem – a dalo jim to nepochybně mnoho práce a nebylo to taky hned.
Ještě před sto dvaceti lety věřící při audienci líbali papežovi botu – a nepřipadalo jim to divné!

Vedle biskupské mitry, která nikdy nepřestala být papežskou pokrývkou hlavy při liturgii, začali papežové nosit tiáru s korunou jako znak toho, že nepodléhají světské moci (což bylo tehdy velmi potřeba zdůraznit!); pak přidali na tiáru korunu druhou (za Bonifáce VIII. ve 13. století) a pak (to za Pavla II. ve 14. století ) i třetí...

Od Jana XXIII. papežství postupně svůj trůn zase snižuje. A stojí je to stejně veliké úsilí, jaké stálo tento trůn vybudovat. A jde to opět krok za krokem. Tiára nejdřív zmizela z hlavy papežů a potom i z jejich znaku. Jan XXIII. ji ještě nosil při audiencích, jeho nástupce Pavel VI. ji měl na hlavě už jen při korunovaci a pak několikrát – a věnoval ji chudým. Jan Pavel II. se již „korunovat“ nedal, jen přijal papežské pallium. Ale „vedl“ ještě tiáru se třemi korunami ve svém papežském erbu. Benedikt XVI. už měl i erb jen s mitrou. Stále se mění i papežské chování a vystupování, krok za krokem.

Ale co je na tom všem to nejpodstatnější: budování vysokého trůnu i jeho odstraňování má jeden jediný a společný účel, vždy jde jen o to, jak v dané době a v daných podmínkách co nejlíp sloužit Pánu Ježíši Kristu a jak účinně v okolnostmi daných poměrech zvěstovat jeho víru. Neměnnou, stálou, svatou, jednu, jedinou Kristovu víru. Aggiornamento, přizpůsobení vnějších forem době, to je sice slovo, které vytvořil Jan XXIII., ale není to chování, které by vytvořil Jan XXIII.: církev se tak chovala vždycky, Jan jenom tempo tohoto přizpůsobení nesmírně urychlil – což bylo také potřeba vzhledem k nesmírně rychlé moderní době.

Vše to, co církev ve 20. a 21. století odstraňuje a ruší, vzniklo, kdysi, ve své době, rovněž jako aggiornamento, vlastně, doslovně přeloženo „zdnešnění“, tedy přizpůsobení se potřebám, požadavkům a znamením doby, tehdejší doby, tehdejšího dneška... 

A tak si říkám: co v mém chování zůstalo z nějaké jiné doby? Co bych měl „zdnešnit“, o čem si myslím, že tím sloužím Bohu, ale je to jen dobová podmíněnost? Dobová třeba jen v časovém rozměru mého individuálního lidského života, něco, co sloužilo kdysi, ale dnes už ne?