Přijď, ó Duchu Přesvatý, rač paprsek bohatý svého světla v nás vylít

(2. den)

Když čteme Skutky apoštolů a vidíme, jak Duch Svatý sestoupil na křesťany v Efezu (Sk 19, 6), chápeme, že je nám všem možné nejen prodloužit zážitek Letnic, ale znovu je prožít a přijmout Ducha Svatého. Seslání Ducha Svatého není nějaká událost z minulosti. Je to skutečnost stále nová a přítomná v té míře, v jaké vírou a modlitbou vyznáváme Vzkříšeného Krista, který nám sesílá Ducha.

Jde tedy o Letnice bez prudkého větru, ohnivých jazyků a bez mluvení v jazycích, protože pravá skutečnost Letnic není nějaké vnější gesto, je to tajemná a neviditelná událost, která zasahuje nejhlubší nitro lidského srdce. Je to tajemství milosti, která proměňuje srdce člověka mocí Vzkříšení. Těm, kdo se opravdu modlí, je dáno znovu prožít tajemnou událost Letnic, v hloubi svého srdce vidět vzkříšeného Krista a zakusit Boží moc, která ho vzkřísila z mrtvých (Kol 2, 12). Samotní apoštolové nebyli zproštěni toho, že mají prožít duchovní přítomnost Krista žijícího v nich, i když se jim po svém vzkříšení zjevoval a oni s ním jedli a pili (J 21, 12). Pavel řekl jasně, že Krista jako člověka nepoznal, ale že se mu zjevil (1 Ko 15, 8) a že toto zjevení, chvilkové a prchavé, v něm s konečnou platností zanechalo místo pro působení milosti: „Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem“ (1 K 15, 10).

Na zjevení Vzkříšeného není podstatné to, že někdo vidí Krista, ale to, co zůstane v srdci věřícího, když zjevení skončí. Každý křesťan, který vnitřně prožije událost Letnic, může říct se svatým Pavlem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2, 20).

Tuto zkušenost nových Letnic nacházíme u mučedníků a světců. Jak jinak vysvětlit sílu Maxmiliána Kolbeho, který se nabídl za odsouzeného na smrt v bunkru hladu v Osvětimi? Nejen že se nebouřil, ale pouhá jeho přítomnost stačila, aby se ani ostatní vězni nebouřili a nezešíleli. Otec Kolbe jim dokonce dával přednášky o vztazích neposkvrněné Panny Marie s Nejsvětější Trojicí a společně zpívali hymny. Svůj život mohl hrdinsky obětovat, ale nebyl by mohl dosáhnout toho, aby jeho druhové zpívali, když umírali za tak krutých podmínek.

Tady se dotýkáme něčeho jiného: toho, co svatý Pavel nazývá Boží mocí (Ř 1, 16).

Chceme-li vnitřně znovu prožít událost Letnic, bude třeba, abychom nově objevili postoj apoštolů ve chvíli, kdy od nich Kristus odchází. Oni se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. „Byli stále v chrámě a velebili Boha“ (Lk 24, 52-53). Pouze poslouchají Krista, který jim přikazuje, aby zůstali ve městě: „Hle – já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti“ (Lk 24, 49). Pokaždé, když Lukáš mluví o Duchu Svatém, připomíná jeho moc.

A hned na začátku vidíme apoštoly ve večeřadle, kde očekávají křest Duchem Svatým. Apoštolové dobře vědí, že jim Ježíš od Otce pošle Ducha pravdy, který sám vydá o něm svědectví (J 15, 26).

Přijď, ó Duchu Přesvatý, rač paprsek bohatý svého světla v nás vylít

Vystupují tedy do hořejší místnosti Večeřadla, aby tam v modlitbách očekávali Ducha Svatého: Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými (Sk 1, 14). Je důležité, abychom si všimli, že spolu s jedenácti apoštoly byla přítomná i Maria. Ona je v pravém slova smyslu věřící, protože už na počátku vtělení měla absolutní důvěru v moc Božího Slova (Lk 1, 35-38). Stejně tak musí při zrodu církve podpořit vratkou víru apoštolů, kteří mají strach. Ve večeřadle byla přítomnost Panny Marie nepostradatelná, protože ona je matkou ustavičné modlitby, je oporou apoštolů a pomáhá jim vytrvat v prosebné modlitbě.

„Setrvávali v modlitbách,“ píše svatý Lukáš. Není to tedy modlitba jednoho okamžiku, pomíjivý skutek nebo výraz přechodné potřeby, když máme starosti a vzápětí na to všechno zapomeneme. Abychom setrvávali v modlitbě, na tom je třeba trvale pracovat, mít k tomu vyhrazené místo a čas, aby modlitba mohla trvat a prostoupit celý náš život.

Pane Ježíši, sešli nám z nebeských výšin světlo do našich potemnělých duší, naplň naše srdce svou láskou a posilni naše zemdlená těla svou věčně živou silou.

Z knihy Jeana Lafrance: Persévérants dans la prière, Médiaspaul 1982 vybrala a přeložila Jana Švancarová.