dárce darů přemnohých, rač nám mysli osvítit

(4. den)

Abychom mohli zkoumat hlubiny Boží a také hlubiny lidského srdce proměněného Duchem vzkříšeného Ježíše, k tomu skutečně potřebujeme dary Ducha Svatého: Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží… My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem (1 Kor 2, 10 a 12). Naše naléhavé a vytrvalé prosby Boha: „Přijď, dárce darů přemnohých…“ nebudou nikdy u konce a je samozřejmé, že svrchovaným darem je sám Duch Svatý, kterého nám slíbil Kristus. Tento nejvyšší dar se v nás dělí na zvláštní dary. Popisuje nám je spirituální teologie i prorok Izaiáš: „Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy“ (Iz 11, 2).

Je dobré položit si otázku, v jakém smyslu budou působit dary Ducha Svatého, když si budeme uvědomovat svou ubohost. Kristus nepotřeboval odmítat slabost, aby byl silný: tím spíš, že jeho učení nebylo jeho učením a jeho síla nebyla jeho silou, ale Otcovou, a on chtěl, aby se toto zjevně projevilo jeho vlastní slabostí během umučení: „Zemřel sice na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ. I my jsme slabí, ale pro vás budeme společně s ním žít z moci Boží“ (2 Kor 13, 14). Kdokoliv odmítá být slabý, podle slov svatého Pavla odmítá sílu Boží: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný… Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12, 9–10).

Je dobré položit si otázku: Chceme být silní vlastní silou, nebo silou shůry, která naši slabost pozvedá? Jednou, až veškeré naše úmysly uskutečnit svou svatost vlastním úsilím budou vyčerpány, až my sami budeme vyčerpáni, Bůh promění naši slabost v sílu.

Dary Ducha Svatého budou prozatím působit na jiné úrovni. Umožní nám pochopit, že naše slabost je naším opravdovým bohatstvím, když se obrátíme k Otcově milosrdné lásce. Člověk se přirozeně od své ubohosti odvrací, protože ho přitahuje bohatství a nádhera Boha. To je normální. Dar poznání nám dá nejen pochopit nicotnost tvorů, ale také nám dá zakusit, jak příjemné je nebýt nic. Svatá Terezie z Lisieux několik dní předtím, než zemřela, radila své sestře Céline, která se rmoutila nad svými slabostmi a nedokonalostmi, aby „něžně milovala svou ubohost“. V tomto smyslu zaznívají i Ježíšova slova ke svaté Kateřině Sienské: „Učiň ze sebe prázdnou nádobu a já budu proudem,“ nebo „Já jsem Ten, který je, ty jsi ta, která není!“

Bůh nás zahrnuje svými dary a my se domníváme, že nás miluje kvůli těmto darům, zatímco on je okouzlen jedině naší ubohostí. Duch Svatý nám odhaluje zvláštní tajemství: umění přilnout ke své ubohosti, jako by to byla vzácná perla, kterou je těžké najít a která si zaslouží, abychom ji náruživě hledali. A tak, když máme v úmyslu stát se lepšími, vynakládáme podvědomě velké úsilí, abychom před zraky ostatních a především před sebou samými pomocí dobrých skutků zastřeli, jak jsme podle Kristových slov zlí (Lk 11, 13 – „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary…“). Dar poznání nám tedy dává poznat a jemně zakoušet, jak něžně Ježíš miluje naši ubohost. A dar rady nás vybízí, abychom k této ubohosti přilnuli nikoliv v nelítostné a ostatně pravdivé jasnozřivosti, kterou nám vnuká zlý duch, ale v jasnozřivosti hlubší, kterou nám dává Duch Svatý, když nás učí, abychom s ohromením objevili v této ubohosti absolutní zbraň, která nám dává veškerou moc nad Božím srdcem. Naše bída Boha okouzluje a nikoliv dary, které už nám dal, ani ty, které je připraven v hojnosti vylít na tuto ubohost, která ho přitahuje.

Pouze Bůh nás může milovat jako bytosti, které je třeba naplnit. Člověk může pouze předložit jeho zrakům svou ubohost a nabídnout mu ji, tak jako před lékařem rozevřeme svou ránu, můžeme dokonce hledat nejhlubší rozměr svojí ubohosti, protože na tomto poli si s námi Bůh dává schůzku a tam nás očekává. Až ten rozměr objevíme, objevíme zároveň Boží milosrdenství: právě tam se ukrývá, nikde jinde. Duch Svatý nás uvádí na toto místo schůzky, které je očím světa neznámé a kde nás očekává milosrdné srdce Kristovo.

Přijď, ó nejsvětější Duchu, přijď a měj se mnou slitování. Učiň, ať jsem ve shodě s tebou, a laskavě se skloň až ke mně: aby moje nepatrnost nalezla milost před tvou vznešeností, moje nemohoucnost před tvou silou; podle tvého nekonečného milosrdenství, skrze Ježíše Krista, mého Spasitele, který žije v jednotě s Otcem a s Tebou a jakožto Bůh kraluje po všechny věky věků. Amen!

 

Z knihy Jeana Lafrance: Persévérants dans la prière, Médiaspaul 1982 vybrala a přeložila Jana Švancarová.