Božský Utěšiteli…

(5. den)

Ve slovech „útěcha a utěšitel“ cítí mnozí lidé náznak bolestínství či dětinskosti, tuší za nimi nějaké odškodnění a nedospělost. Přesto nemůžeme jedním tahem vyškrtnout výraz, který používal sám Kristus a který je přítomen už ve Starém zákoně. Když Ježíš chce definovat své poslání v synagoze v Nazaretě, oznamuje, že dostal poselství útěchy pro lid. Použije k tomu text proroka Izaiáše: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ ( Lk 4, 18-19; Iz 61, 1-3).

Hospodin se sám představuje jako Ten, který utěšuje svůj lid: „Já jsem váš utěšitel, proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jako tráva?“ (Iz 51, 12). Posláním Ježíše, Božího Syna, bude přirozeně pokračovat v utěšování, které uskutečňoval jeho Otec. A když bude svým učedníkům oznamovat, že od nich odchází, ihned připomene úlohu Ducha Svatého, kterého jim pošle od Otce, aby je ochraňoval.

Jestliže je dnešním lidem zatěžko nazývat Boha, Krista, Ducha Svatého Utěšitelem, není v tom odmítání uznat, že jsme byli spaseni Jiným, že jsme hříšní a sami se z toho nedostaneme? Jinými slovy: abychom svolili, že jsme utěšováni, k tomu bude třeba uznat, že jsme zraněné bytosti ležící na kraji cesty v očekávání, že na nás milosrdně pohlédne dobrý Samaritán. Ezechielovi se Bůh představuje takto: „Ztracenou ovci vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím“ (Ez 34, 16).

Můžeme se také obrátit k celé duchovní tradici, která toto slovo používala, aby vyjádřila tajemství našeho vztahu k Duchu Svatému v citlivé otázce rozlišování. Svatý Ignác připomene „útěchu bez předcházející příčiny“ (Exercicie 330). A aby učinil rázný konec všem mylným interpretacím, definuje ji podle tří kritérií: „Útěchou nazývám, když vzniká v duši nějaké vnitřní hnutí, kterým se duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu, že nemůže nadále milovat žádnou stvořenou věc na světě samu o sobě, nýbrž jen ve Stvořiteli všeho. Stejně tak když prolévá slzy, jež ji dojímají láskou k Pánu, ať už z bolesti nad svými hříchy nebo nad utrpením Krista (…). Útěchou nazývám vůbec veškerý vzrůst naděje, víry a lásky a každou vnitřní radost, která volá a přitahuje duši k nebeským věcem a k vlastní spáse tím, že jí dává pokoj a mír v jejím Stvořiteli a Pánu“ (Exercicie 316).

Zkoumáme-li tento text podrobněji, vidíme, že svatý Ignác nemluví o útěše jako o pasivním stavu, kdy by člověk trpně snášel nějaké hnutí, i kdyby ho vyvolal Bůh. Útěcha „vchází, vychází, dává, působí, přitahuje“, je to pohyb, který definuje božské působení, jež zvětšuje víru, naději a lásku. To znamená, že vlastností útěchy je dávat člověku lásku, radost a pokoj, aby mu pomohla vyjít ze sebe a vydat se Stvořiteli a druhým lidem. Každá útěcha, která by člověka uzavřela v sobě samém, nepochází od dobrého ducha, protože strom se vždycky pozná po ovoci.

Když jsme si vysvětlili, jak máme chápat slovo útěcha, můžeme se podívat, jak Ježíš připravuje apoštoly na příchod Ducha Utěšitele. Bylo by třeba znovu si přečíst kapitoly 14–17 evangelia svatého Jana. Ježíš bude postupně přivykat učedníky na jinou svou přítomnost: „Zakrátko mě nespatříte a opět zakrátko mě uvidíte“ (J 16, 19). Aby ho poznali, k tomu nebude stačit, že ho uvidí tělesnýma očima, budou potřebovat pohled osvícený Duchem Svatým, aby odhalili jeho tajemnou přítomnost ve svém životě. A navíc jim Ježíš ještě ukáže, že tato nová přítomnost v Duchu je podmíněna jeho odchodem: „Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám“ (J 16, 17).

Ale Ježíš má pro ně také slova útěchy: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky“ (J 14, 16-18).

Duchu svatý, Otče ubohých, Utěšiteli zarmoucených, nabízím ti své srdce, které je tak vychladlé, a snažně prosím, abys je pronikl paprskem svého světla a jiskrou svého ohně, aby roztál tvrdý led mých hříchů. (sv. Alfons z Liguori)

Z knihy Jeana Lafrance: Persévérants dans la prière, Médiaspaul 1982 vybrala a přeložila Jana Švancarová.