Dnes jsem byla na dojemném pohřbu. Schválně nepíšu smutném, protože žádný pohřeb odehrávající se při mši svaté není tak docela smutný, vždyť Kristus je naše naděje. Obřad byl dojemný už jenom tím, že se jej účastnil plný kostel lidí. Mnozí z nich byli mladí, velmi mladí. Snad měli být v tuto chvíli spíš někde na výletě, v kině, možná měli studovat nad knihou nebo se zamilovaně procházet rozkvetlými parky. Byli ale tady, oblečení v černém a loučili se se svým kamarádem. Bílá rakev ukrývala tělo dvaadvacetiletého motorkáře, kterého srazilo auto.

Tradiční zpěvy užívané katolickou církví při pohřbech mi chvílemi přišly trochu nepatřičné. Vždyť kdo z přítomných jim rozumí? Kdo pochopí, proč se v této a právě v této chvíli zpívá o Hospodinově dobrotě, o tom, že s Ním „nic nepostrádám“? Ale snad to byly jen moje zbytečné obavy. Kdo nepochopil, jistě přijal tuto formu jako folklór patřící k církvi. Takhle to prostě v kostelech chodí.

Kněz kázal dobře, velmi dobře. V jednu chvíli mi dokonce sáhl hluboko do svědomí, ale to sem nepatří. Po všech dalších obřadech, po bohoslužbě oběti a závěrečném požehnání přistoupili k rakvi čtyři mladíci, někteří z nich oblečení v barevných kožených kombinézách, tak, jak přijeli na svých strojích. Ani při fyzicky těžkém úkolu nemohli skrýt svoje pohnutí. Auto se zesnulým neodjelo příliš rychle, ale protože zástup kondolujících byl velmi dlouhý a z kostela se vycházelo pomalu, pohřební vůz jsme už venku neviděli. Bokem ale stále stálo asi dvanáct motorek, k nimž postupně přistupovali jejich majitelé.

Bylo nás tam mnoho, všichni jsme zůstávali a postávali a nikdo vlastně moc nevěděl, na co se čeká.

Průvod na hřbitov se tentokrát nekonal, rodina přijímala projevy účasti, zástup lidí byl stále poměrně dlouhý. Přesto všichni stáli a čekali – na co? Ač k tomu nikdo nedal pokyn, oči všech se jaksi mimovolně upíraly na početnou skupinu motorkářů. A nebyla v tom jen prostá zvědavost, kterou motorkáři obvykle přitahují. Jakmile rodině vyjádřili svou účast poslední kondolující, začali motorkáři nasedat. To byl ten okamžik, na který jsme tam všichni v tiché dohodě beze slov a bez významných pohledů čekali.

Asi to nedokážu vysvětlit, ale takřka jsem se těšila, až všichni tito většinou mladí muži otočí klíčky a jejich stroje začnou vrnět, rachotit a burácet. I když to byl velký hluk, který jindy příliš neobdivuji, ba mi bývá jako většině obyčejným lidem na obtíž, tentokrát zněl mému srdci velmi libě. Zaslechla jsem v něm cosi, o čem jsem musela celou cestu domů přemýšlet.

Rozumného člověka přece napadne: proč tihle kluci, poté, co viděli smrt svého kamaráda, znovu sedají na tyhle ohnivé stroje? Copak nevědí, jak je to nebezpečné? Nebylo by lepší po takovém zážitku zamknout mašinu na deset západů a už na ni nesednout? Jenže v tom vrnění motorů jsem uslyšela, že tihle kluci budou jezdit dál. A že na našich silnicích bude vždycky dost bláznů, kteří se prohánějí po dvou kolech, i když jsou oproti automobilistům tolik zranitelní! Jenže proč? Není to čirá lehkomyslnost?

V burácení motorů, a proto mi bylo tak libé, zněla odpověď. Odpověď, v níž se ukrývá touha člověka po něčem víc, než je pouhá jistota zdraví, bezpečí a života – ale života přikovaného na zemi. Touha, která se stůj co stůj chce odlepit, rozběhnout, rozjet, rozletět. I když ví, že ji to může stát život.

Kéž sám Bůh tyto a všechny naše touhy naplní.