Když jsem loni pracoval v Praze na Žižkově a chodíval pěšky tunelem dolů do Karlína, tak pokaždé, když jsem procházel karlínskými ulicemi, kde již nebylo ani stopy po deset let staré tragédii, a kdykoli jsem se modlil v karlínském kostele – vždycky jsem, ne-li vědomě, tedy tak jaksi v podvědomí, myslel na onu povodeň z roku 2002; a utvrzoval se ve svém přesvědčení, že za našeho života již druhá taková povodeň být nemůže. Co paměť sahá, nebyla – takže stejně daleko do budoucnosti také nebude...

Dnes, kdy to vypadá již jinak, se sám sebe ptám, kde jsem bral tak silné sebe-přesvědčení?? Samozřejmě, že taková povodeň, jako v byla v roce 2002, být může; klima se přece mění, to je očividné, vichřice, tornáda, povodně se u nás zabydlují – jakoby paralelně s tím, jak u nás žije víc lidí ze zemí, kde je něco takového běžné... Klima se nepochybně mění, ať již vlivem lidského hospodářství, anebo bez něj.

I když jsem o tom nepsal ani nemluvil, v roce 2002 jsem byl přesvědčený, že taková povodeň, že utrpení tolika lidí nemůže být nejen bez Boží vůle, ale ani bez Božího záměru. A On vše řídí k našemu prospěchu, protože On nás miluje – víc, než jsme my – i při při jakkoli velkém úsilí – schopni milovat sami sebe. Miluje nás jinak, hlouběji a líp. S hlediskem věčnosti.

Náš nebeský Otec je milovník lidí, „čeloviko-lubec“, jak se zpívá v byzantské liturgii. Stvořil nás z lásky a pro lásku, proto, aby nás mohl milovat – zažívat i naši lásku k němu a radovat se z ní. Není větší protiklad na světě než Boží láska k lidem – a lidská sebeláska = sobectví, tupost, konzumismus, zaslepení a ziskuchtivost. Opravdu není větší protiklad než Boží láska k nám – a naše sebeláska. Protiklad života – a smrti.