Dnes je v naší svaté katolické církvi slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (tedy, jen v jejím latinském obřadu, abych nevylučoval z církve řeckokatolíky a jiné východní rity).

Ti, kdo zásadně odmítají všechna takzvaná „soukromá zjevení“, by dnes raději neměli jít do kostela; a kněží, kteří odmítají „soukromá zjevení“, by se dnes snad měli hodit marod, aby nemuseli sloužit: dnešní slavnost totiž stojí zcela na „soukromých“ zjeveních svaté Marie Markéty – a církvi ovšem trvalo sto padesát let, než tato zjevení a úctu k Ježíšovu Srdci v 19. století konečně uznala a zařadila ji i do liturgie. (Mějme tedy trpělivost...)

Nejčastějším raným zobrazením Pána Ježíše Krista, které nacházíme v římských katakombách z dob, kdy křesťané byli pronásledováni – a přesněji bychom řekli soustavně vyvražďováni – antickým státem, je Jeho podoba jako dobrého pastýře: mladého muže s ovečkou přes ramena.

My už nemáme většinou žádnou pastýřskou zkušenost – ale po celý starověk bylo ve všech možných kulturách pastevectví jedním ze základních zaměstnání lidstva... Obraz Ježíše jako dobrého pastýře (na rozdíl od Božského srdce obraz výslovně, ne jen nepřímo biblický – Jan 10, 11–12.14) je vlastně nejstarší formou úcty k Ježíšově lásce, k tomu, co slavíme dnešní slavností...

Ze Starého zákona se dnes čtou krásné, překrásné pasáže z proroctví Ezechielova (34, 11–16), kde se mluví o Hospodinu, který jako pastýř sám shromáždí své ovce ze všech míst, kam se rozprchly, „kamž v den mrákoty rozptýleny byly“ (kralický překlad), vyprostí je ze všech míst, „kam byly rozprášeny v soumračném a potemnělém dni“ (česká Jeruzalémská bible)... V každé době si lidé stěžují (a mnohdy více než právem!) na to, v jak těžkých časech to žijí – ale mně i tak připadá, že právě dnes žijeme v skutečně soumračném a potemnělém čase...

Z Lukášova evangelia (15, 3–7) se čte právě podobenství o pastýři, který nechá devadesát devět ovcí – a vydá se hledat jedinou, která se ztratila, a když ji najde, vezme ji s radostí na ramena a nese ji domů. Podobenství je obraz, ne statistika, kolik procent křesťanů potřebuje Ježíšovu mimořádnou pomoc: nepotřebuje ji jedno procento – ale sto procent křesťanů; každý z nás byl někdy (a většinou ne jen jednou) tou ztracenou ovcí, která by zahynula se bez svého Pastýře...

Dnešní slavnost je veliký den útěchy – ne pro ty, jimž se obraz pastýře ani moc nelíbí, jelikož si říkají, že ovce jsou přece hloupé. (Ale kdo je nejhloupější? Ten, kdo jediný neví, že hloupý – před Bohem – opravdu je, a že spasen bude jen pro Boží lásku, určitě ne pro svou vlastní inteligenci.) Dnes je den životní útěchy pro nás, kdo víme, že také my jsme ty ztracené a Pánem Ježíšem znovu nalezené ovce – a je nám dobře na Ježíšových ramenou a víme, že nás nese na ta nejkrásnější místa, na tu nejlepší pastvu – jak o ní zpívá i dnešní žalm (Ž 23).