Po nutném souhlasu německé sociální demokracie s tím, že nová koaliční vláda s křesťanskými demokraty nezavede „manželství“ a možnost adopce pro páry stejného pohlaví, utrpěla levice v Evropě další porážku.

Chorvatský socialistický premiér Zoran Milanović byl sice silně proti – ale závaznému ústavodárnému referendu ve své zemi zabránit nedovedl; Republika chorvatská tak byla první zemí, kde se k otázce „manželství“ osob stejného pohlaví měla možnost vyjádřit celá veřejnost (ostatně celé veřejnosti, ne jen homosexuálů, se to týká, co je manželství a co není); jinak se změny tisíciletých daností společenského uspořádání konají legálně-pokoutně, a kde veřejnost silně protestuje, jako ve Francii, je reakcí moci lhaní, zamlčování rozsahu protestů v mainstreamových médiích, bití demonstrantů, provokace a násilí.

Včera (1. 12. 2013) zveřejněné výsledky chorvatského referenda hovoří jasnou řečí: téměř dvě třetiny voličů (66 %) této čtyřmilionové země si přejí, aby manželství zůstalo zachováno jako svazek jednoho muže a jedné ženy. Referendum je závazné, povinně se kvůli němu musí změnit chorvatská ústava tak, aby toto přání voličů jasně vyslovovala.

Snad tedy bude respektována vůle lidu, snad si mocní něco nevymyslí, jako v případě Irska a „evropské ústavy“, kdy se referendum konalo znova, až mělo požadovaný výsledek – a pak už nebylo o čem hlasovat...

To, co teď píšu, není proti homosexuálům: ti jsou zodpovědní sami za sebe a za své soužití s kýmkoli (ať již si to připouštějí, nebo to vidí tak, že jejich orientace je neměnný jednou provždy daný osud); nikdo jim, ani v Chorvatsku, v ničem nebrání – jen by jejich aktivisté neměli vnucovat své menšinové pojetí rodinného práva celé společnosti.