Žijeme v zemi dlužníků... Zde je několik pravdivých příběhů ze skutečnosti...



1.

Když se Alena rozváděla, domluvili se s manželem jen tak „na hubu“, že každý zaplatí půlku nájemného za měsíc, kdy už byli rozvedeni a vystěhovávali věci. Ona svou půlku zaplatila, manžel ne, ale ona to nevěděla... Přišla na to až po letech, kdy jí přišlo oznámení o vymáhání dluhu za penále – protože byt byl kdysi psaný na ni. A dneska má tři čtvrtě milionu dluh a ten dluh narůstá každý měsíc o sedmdesát tisíc, ačkoliv původní nedoplatek byl dvanáct tisíc.



2.

Jirka zdědil po babičce dům. S manželkou se do něj nastěhovali, a bydleli tam ani ne dva měsíce, když jim ho exekutoři sebrali. Dlužil totiž pražským dopravním podnikům – a díky letům a penále se dluh vyšplhal na milion a půl. Tak přišli o dům po babičce a zase jsou po ubytovnách. A dluží pořád víc, než by si Jirka mohl kdy vydělat. A má strach přijmout práci i proto, že se bojí, že by se zjistilo, že má ještě staré ojeté auto, které stojí za Prahou a on v něm spává. A stejně, kdyby pracoval, tak by mu strhli tolik, že by mu nezbylo na živobytí. Před dvěma lety jsem mu psala žádost na dopravní podnik, jestli by mu dluh neprominuli, že má manželku a dítě a už nefetuje, dokonce jsem tam přiložila kopii průkazky, že už načerno nejezdí, ale kdepak! Dostat se na ulici je snadné. Horší je dostat se zpět...



3.

Miroslava si nechala poradit v oddlužení, protože dlužila pražským dopravním podnikům. Tak má životní minimum a bydlí s děckem v dost bídných podmínkách. Nábytek má, ale na každém kusu má přilepenou cedulku, že je to majetek (pro jistotu nejmenované) ženské řehole. Chci jí dát pro dítě nějakou hračku, aby mu ji mohla dát k narozeninám, ono totiž všechno, co si vydělá, jí seberou. Ještě že se může u sester někdy najíst.



4.

Můj známý je psychiatricky nemocný. V jedné atace prodal za směšně nízkou cenu byt, který dostal po rodičích, v podstatě jej daroval – člověku, který „měl žaludek“ jeho nemoci zneužít. Je na tom zdravotně pořád stejně, tak má opatrovnici, je to jeho sociální pracovnice. Před půl rokem přišel celý spokojený, že ta jeho opatrovnice zjistila, že už na splátkách zaplatil víc, než měl, a radoval se, že už snad to splácení skončí, protože ta sociální pracovnice říkala, že jim napíše. Ale za tři týdny přišel celý smutný: odpověděli, že jeden dluh je už uhrazený, ale že existuje ještě jiný a že bude splácet dál a ještě víc. A to už i tak někdy tři dny nejí.