Prožíváme dobu postní, máme za sebou první postní neděli – ale moc nám to myslím nevadí. Neděláme žádný ramadán, žijeme jako by nic... Nebo snad znáte nějakého křesťana, který by se postní doby bál?

Co je to půst? Na internetu lehce nalezneme návody, zážitky i zkušenosti – jenže pohříchu ne křesťanské: půst jako cesta ke zdraví, půst jako cesta k tělesné kráse – ale i půst jako mezní (módně by se řeklo adrenalinový) zážitek, svého druhu sport – který skýtá i jakési „duchovní“ (nebo spíš asi jen psychické) zážitky; i kvůli nim někteří lidé tento postní sport vyhledávají. Ale to je půst „pro sebe“, o kterém mluví i Bible (u proroka Zachariáše, 7, 5–6); to není pravý duchovní půst.

Tím je, jak nás poučí Bible, půst jakožto reakce v těžkých, tragických chvílích života (1 Sam 31, 13; 2 Sam 1, 12; Neh 1, 4), půst na obrácení a na povstání z hříchů (2 Sam 12, 16; Joel 1, 14; Joel 2, 12; Jon 3, 5); dále půst těch, kdo vedou Boží lid, půst Mojžíše (Dt 9, 18) a Eliáše (1. Král 19, 8) i samotného Pána Ježíše (Mat 4, 2); půst jako podpora a posila Boží služby (Est 4, 16; 2 Kor 6, 5; 2 Kor 11, 27), půst, kterým se buduje obec věřících (Sk 14, 23).

O postu Pán Ježíš mluvil jako o součásti života svých učedníků (Mat, 9, 15).

V křesťanském prostředí se dnes hlavně zdůrazňuje, že půst není totéž jako omezovat se v jídle... V českém překladu jedné staré anglické duchovní básně se rýmuje, že postem máme zmoci hřích – ne břich; nevím, jak tento rým zněl v originále – ale je to pravda? Můžeme zmoci hřích, aniž bychom dostali pod kontrolu – břich?

Říká se, že se nedokážeme zříct věcí nedovolených, pokud si nedokážeme odepřít i kus z toho, co je dovoleno... Nějaké křesťanství „morálního minima“ – tedy bez hříchů, ale i bez sebezáporu opravdu není možné. Někdy nás může zmást, když čteme v životopisech světců, jak podivně sami sebe ponižovali a pokořovali. Termín „sebemrskačství“ je snad synonymem toho vůbec nejhoršího – v tomto se shodnou křesťané i hedonisti – jenže ono bez trochy „sebemrskačství“ to nejde... Člověk musí stále lámat sám sebe, svou pýchu, své duřící ego – jinak je na cestě dolů: ke zlu, ke zločinům, k ubližování druhým. V kolika našich rodinách, kde se nedá ještě mluvit o domácím násilí, vždyť nikdo tam nikoho nebije, aspoň ne pravidelně, přesto dochází k ubližování jednoho člena rodiny druhým, říkají se slova, která zraňují, bere se, co druhý potřebuje, odpírá se láska – lidé trpí, ale policii by o tom neměli co říct... O takových věcech se nevedou statistiky. Bez duchovního postu ale není možný ani normální život společnosti.