Milý Františku, v příloze posílám  návrh příspěvku pro Skleněný kostel. Nechtěl jsem to psát příliš  polemicky, přestože mě k tomuto tématu vyprovokovaly neustálé  škodolibé připomínky různých internetových autorů vůči lidovcům, např. typu A co na to KDU-ČSL?.
Jan Smrčina

 

Dosti často se setkáváme s lidmi, kteří neuznávají moudré přísloví o vrabci v hrsti a holubovi na střeše, řídíce se výhradně zásadou „Buď všechno, nebo nic!“. Pokud uvedený názor uplatňují v soukromém životě, dočkají se zpravidla velkých zklamání, jež je posléze přivedou ke korekci tohoto jejich omylu. Mnohem horší je, propaguje-li se onen maximalistický přístup ve veřejném životě a zejména v politice, která již z principu vyžaduje značnou citlivost a názorovou toleranci až po morálně únosnou hranici.

V poslední době  lze ve světě i u nás pozorovat, že se stupňují tendence k nekompromisnímu a bezskrupulóznímu prosazování cílů jednotlivých politiků a politických subjektů, což vede nejen ke zhrubnutí forem komunikace mezi nimi, ale především k velké nestabilitě vznikajících politických uskupení. Nikoho patrně příliš  nepřekvapuje takové chování u politických hnutí s revolučním programem, jako jsou komunisté nebo jiní radikálové. Bohužel však se takové sklony stále více projevují i u stran, jež se samy hrdě označují za demokratické.

Rád bych se v této souvislosti pozastavil u některých politických postojů nás křesťanů.

Pomineme-li ty, kdo se – navzdory jasné biblické motivaci i výzvám církevních představitelů – zaujetí jakéhokoli postoje k věcem veřejným (dokonce někdy i neúčastí ve volbách) straní, nalézáme křesťany na nejrůznějších místech politického spektra. A to jak rozptýlené mezi voliči a dokonce i členy různých stran a hnutí, tak i soustředěné v určitých politických subjektech nebo v jejich frakcích. Je to pochopitelné, protože ve svobodné společnosti se můžeme angažovat takovým způsobem, který považujeme s ohledem na své názory a osobní předpoklady za nejvhodnější. Máme však přitom velkou odpovědnost za uchování a další rozvíjení křesťanského dědictví, což přirozeným způsobem určuje směry a limity naší angažovanosti.

Nechci zde udílet žádné rady typu Podpořte svým vstupem a hlavně hlasem ve volbách (komunálních, parlamentních či evropských) tu nebo onu stranu. Jen bych rád poukázal na některá úskalí, představující vážné nebezpečí při hledání cesty k takovému uspořádání a fungování společnosti, jež bychom mohli jako křesťané s čistým svědomím podpořit.

Myslím, že je nutno si již před vstupem do politické sféry nastavit určitou „morální laťku“ jako nepodkročitelné minimum mravně únosného chování a jako hranici všech potenciálních kompromisů. Tím hned odpočátku vyloučíme jakékoli ideové sbližování s politickými subjekty, jež takové naše vymezení neuznávají anebo dokonce hlásají zásady, které jsou v rozporu s naším svědomím.

Po vyloučení neakceptovatelných ideových partnerů nachází křesťan v takto zúženém politickém spektru teoreticky přijatelné subjekty, o jejichž podpoře lze uvažovat. Brzy však dospějeme k závěru, že žádný z nich nesplňuje všechny naše ideální představy. Tato skutečnost se pak stane podnětem ke stanovení priorit mezi požadavky, jež si zde klademe, a naše další rozhodování bychom pak měli usměrnit podle toho.

Leč právě v tomto okamžiku někteří maximalisté, o nichž byla řeč na začátku, zavrhnou podporu všeho toho nedokonalého a nastolí jako jediné možné řešení svůj politický ideál – bez jakýchkoli kompromisů. Ten však bohužel zase neuznají jiní maximalisté.

Takže nezbývá, než konstatovat, že pro křesťana žádnou univerzální ideální variantu v politické praxi nenajdeme ani nevytvoříme. Proto je tedy třeba přistoupit k onomu přijatelnému kompromisu a zvolit takové řešení, jež se nejvíce přibližuje našim prioritám.

Ale ještě dva aspekty je nutno vzít v úvahu. Prvním je reálnost naděje na prosazení zvoleného řešení, bez níž by bylo zbytečné vynakládat v daném směru úsilí, a druhým je snaha po netříštění sil, vedoucí k rozumnému sjednocení nebo alespoň koordinaci sobě ideově blízkých iniciativ.

Je smutnou skutečností, že namísto tohoto logického postupu jsme v naší politické praxi spíše svědky hašteřivosti různých skupin i jednotlivců, vzájemně si vyčítajících nesprávnou aplikaci křesťanských zásad. – Pomineme-li dílčí názorové rozdíly, můžeme zjednodušeně hovořit na jedné straně o těch, kdo inklinují ke „křišťálově čistému“ bezpodmínečnému uplatňování všech jimi specifikovaných ideových principů, a na druhé straně o těch, kdo se chtějí „široce rozkročit“ a  mylně se domnívají, že je přijatelný i takřka bezbřehý kompromis. Ti první by se měli zcela oprostit od představy, že lze takovýto přístup reálně prosadit. Těm druhým třeba připomenout, že sice mohou získat širší podporu, ale dosáhnou velmi  málo z cílů, pro něž do politiky vstupovali.

O prvních křesťanech říkávali jejich současníci pohané: „Hleďte, jak se milují." Zamysleme se tedy nad tím, jak asi zcela jinak působí vzájemná nesnášenlivost mezi námi na naše dnešní okolí.