Sledovat učení Svatého otce Františka tvoří pevnou součást mého života – už déle než rok; předtím jsem jej neznal, ani jsem netušil, kdo je arcibiskupem v Buenos Aires...

Po roce s Františkem mám už také pocit, možná mylný, že mu i trochu lépe rozumím...

A došlo k zvláštnímu paradoxu: zvykl jsem si na překvapení. Papež mě stále znova překvapuje – jsem stále znova něčím v jeho projevech a kázáních zaskočen, ale už se tomu nedivím, právě na to jsem si už zvykl...

Třeba tento týden v pátek (21. března 2014): při setkání s pozůstalými po obětech italské mafie se Svatý otec najednou obrátil i k „velkým nepřítomným“, tedy k bossům mafie, a jako otec k malým, velmi zlým dětem je vyzval, aby přestali páchat zločiny, vzkázal jim takovou banalitu, že to, co získali svým krvavým byznysem, si stejně do budoucího života nevezmou, a řekl jim, aby se obrátili – dokud je čas, neboť jinak přijdou do pekla... Kdy naposled nějaký papež takto jednoznačně, prostě a samozřejmě pohrozil někomu peklem? Snad naposled Řehoř XVI. v první polovině předminulého století? Smí se to, vyhrožovat peklem? Papež se toho nebojí.

A ještě ze stejného dne: František založil komisi proti zneužívání dětí v církvi. Co je to za nápad? Otevřenost, pravdivost, pohrdání zdáním a jakýmkoli „šmé“, pravda padni komu padni. V komisi proti zneužívání dětí je víc laiků než duchovních – a je v ní i žena, která sama byla v dětství zneužívána farářem, který za to byl potrestán až po desítkách let...

A tak je to stále. Doslova šokující, hluboce pravdivá a pro církev i svět očistná slova a činy dnes a denně...