BLANKA Ne, nic mi neslibuj, můj pane, nic mi neslibuj – já vím, že jsi král a syn velkého krále – ale slib mi /pláče/, že ode mě již nikdy neodejdeš bojovat...

KAREL /mlčí; pak/ Já jsem si užil hodně bojů, princezno – a ještě užiju, to je jisté. Je trojí lid – a my jsme z těch, kdo hájí mír těch, kdo nás živí a kdo se za nás modlí... /hlasitě/ Kdo uhne před mečem, k tomu se meč vrátí – a s větším rozmachem, že nebyl zastaven...

BLANKA Učili mě, že kdo chce mír, ten musí připravovat válku – si vis pacem, para bellum, že mír vzniká z války, že mír je totéž, co vyhraná válka... Od začátku mě učili, že jsem z královského rodu a králové bojují a jejich ženy na ně čekají – a stírají jim z tváře pot a krev, až se z boje vrátí...

KAREL /mlčí; pak/ Mír vzniká z boje – ale jen je-li ti boj vnucen. A kdo vnutí boj bez příčiny, je vinen... Ne, princezno, mír nevzniká z války, ale síly... Ne ten, kdo nejvíc útočí, jako vždy útočil náš otec, nese mír...

BLANKA /tiše/ A princezno mi teď neříkej, můj králi. Princezno mi teď neříkej, můj králi, a vše, co zvoní kovem, jak slovo princezna, nech někde v dáli... A slib mi – ne nic mi neslibuj... Jsi král.

KAREL Teprve markrabě...

BLANKA Markrabě? Ten ještě nenosí korunu na hlavě!

KAREL /na oko se zlobí/ Kdo tě to naučil?

BLANKA To se tady říká...

KAREL Já vím, také to znám... Ale kdo to říkal tobě?

BLANKA Když tu nejsi – tak lidé... Lidé mi všechno řeknou... Moc se mě nebojí, jestli jim vládnu sama...

A – je mír také strach?

KAREL /zvážní/ Nikdo ti nesmí ubližovat, ale nikdo se tě nesmí bát... Ty jsi můj mír a ty jsi můj hrad. Jsi svátost manželství, a svátost je Kristus sám.

Je mír stvořený lidmi – a mír nestvořený, mír bez boje, mír darovaný... Mír od věčnosti, mír z Otce, mír který je Pán sám.