Samozřejmě, dělám si starosti, jak to bude dál s mou prací v Německu, stále se snažím upevňovat nějakou jistotu, ale obchody jdou čím dál lépe a vše vypadá opravdu nadějně. Jinak u nás doma je vše v požehnaném klidu. Děti jsou však zdravé a to vidím jako obrovský Boží dar. Všechno ostatní už člověk překlepe, a dokonce rád. Potíže ho učí pokoře a nehledá-li oporu u zlého a nezadusí-li jeho víru světské starosti jako trní semeno, tak to trápení nepostrádá ani určitou „sladkost“.

Dcerka donesla na konci ledna první německé vysvědčení! Bylo slovní a moc pěkné. Když jsem ještě pracoval u nás jako učitel na základce, tak se v Čechách vedla diskuze, zda na prvním stupni zavést pouze slovní hodnocení, nebo ne. Tady to funguje tak, že každý žák dostal dvě strany A4 textu, kde se podrobně hodnotí jeho schopnosti, snaha, výkon a tak dále. Hezké věci jsou řečeny střídmě, horší věcně. To znamená, že kritika neurazí, neponíží a chvála nevede ke zpychnutí. Krom obecných sociálních dovedností, kam patří i schopnost mluvit před třídou, se hodnotí způsoby řešení konfliktů nebo komunikace (Umgang) s kamarády a výkony a postoje v jednotlivých předmětech. Na prvním (!) místě je uvedeno náboženství, pak němčina, matematika, čtení a psaní a nakonec sport a umění. Myslím, že minimálně hodinu si s tím vysvědčením učitelka „hrála“, i když samozřejmě průběžně v rámci celého roku. Takové vysvědčení je samozřejmě mnohem, mnohem informativnější než jedna velká jednička nebo dvojka přes celou stránku.

Snažím se žít křesťanský život, a čím víc se snažím, tím víc si uvědomuji svoji hříšnost. Je to podobné, jako když si společnost začne uvědomovat nějaký problém ne proto, že by do té doby neexistoval, ale proto, že se o něm teprve začalo mluvit... Někdy je to trochu depresivní, ale stačí si připomenout, že On byl za nás ukřižován a svou smrtí nás vykoupil. A to vše z lásky. Ne že by to snižovalo naši vinu, ale činí ji alespoň snesitelnou a nabádá k nápravě.

V německém kraji, kde teď žiji, je více evangelíků než katolíků, což je do značné míry dáno historicky. Dlouho jsem dumal nad tím, kam si evangelíky vlastně zařadit, co si o evangelické církvi myslet, kde hledat ten podstatný rozdíl. A došel jsem k závěru, že zdejší evangelická církev je spíš spolek přátel a jejich farářka jim dělá kulturního referenta. Eucharistie a veškeré posvátné duchovno je zde evangelickými církvemi eliminováno až na nulu. A je jedno, ve prospěch čeho, zda kulturních akcí nebo „učených“ disputací, jako například u adventistů, jejichž asi tři bohoslužby jsem navštívil.