Kapitolka pro memoáry?
Je skutečně hodno podivu, když premiér státu, kde každou chvili vybuchují bomby v autobusech a na tržištích naplněných Židy, státu, který de facto vede válku se svými sousedy, adresuje výzvu židům z relativně poklidné a spořádané země, aby se do toho neklidného a válčícího státu z bezpečnostních důvodů přestěhovali. Francie, která byla adresátem oné výzvy premiéra Státu Izrael, je domovem šesti set tisíc židů; skutečně by je Izrael dokázal všechny zaměstnat a ubytovat?
Antisemitské útoky ve Francii svojí intenzitou a nebezpečností ani zdaleka nepředstavují takové ohrožení pro tamní židy, jaké představuje každodenní život mezi Jordánem a Středozemním mořem; navíc horší ataky na své židovské obyvatele zažívají jiné západoevropské země než právě Francie. Izraelská výzva pak přichází bezprostředně poté, co široce medializovaná kauza mladé ženy přepadené muslimy v pařížském metru, ke které se vyjadřoval i prezident Chirac, splaskla jak zatuchlá bublinka: šlo o případ pro psychiatry, ne pro policii, mladá žena si celý incident vymyslela a sama na sobě zinscenovala...
Tak proč právě Francie?
Duchovní situace Židů v Izraeli je velice zvláštní, patrně nepřenosná. Sedí na sudu prachu, jenž ovšem nemlčí, nýbrž neustále mírně - - a zhruba jednou za desetiletí totálně vybuchuje, a nejsou s to ani sud odstranit, ani od něj odejít, ani se se situací smířit. Svůj pobyt v Zaslíbené zemi berou jako poslání, někdo duchovní, jiný spíš etnické a snaží se - pod hrozbou mnohem většího populačního růstu okolních Arabů - přilákat do Izraele ze světa co nejvíce židů i ne-židů... (Viz k tomu i osobní vzpomínku současného rabína brněnské židovské obce v naší rubrice Interview.)
Ale o to v tomto případě nejde. Šéf izraelské vlády nebojoval svým výrokem především o nové přistěhovalce. Šlo mu o to, zasáhnout Francii, tedy francouskou vládu.
Francie, domov milionů arabských obyvatel, pracovníků a často už i francouzských voličů, je v západní Evropě nejbližším spojencem muslimského světa. Francouzští politikové - a pravice ještě o něco více než levice - se méně obávají konfliktu se svými spojenci v NATO, než konfliktu se svými vlastními muslimskými občany... A ti nemilosrdně tlačí francouzskou vládu k proarabštějším zahraničněpolitickým postojům. (Nedávná legislativní kauza se zákazem muslimských šátků ve státních školách byla ze strany francouzských politiků spíše jakousi demonstrací, pokusem dokázat sami sobě, že vlastní ústupnost má své meze...)
Protože Šaronově výzvě k emigraci francouzských židů do Izraele nepředcházel žádný viditelný francouzský proarabský krok, domnívám se, že izraelský premiér reagoval tímto útokem na něco zákulisního co mu dodaly jeho tajné služby. Co by to mohlo být, o tom už si spekulovat neodvážím.
Stejně tak, jako o tom, zda relativně umírněná francouzská odpověď na Šaronovu v diplomacii skutečně nevídanou výzvu, naznačuje, že Francie v něčem Státu Izrael vyhoví... Ale možná, že tento zákulisní incident z léta 2004 bude jednou, po letech, kapitolkou pro Šaronovy i Chiracovy memoáry...