Ú s p ě š n á    z v í ř a t a

Díval jsem se dnes večer na přírodopisný dokument o přizpůsobivosti savců.

Nejdříve nastoupili velcí savci, medvědi; pak se předváděli mývalové a lišky, kterak si dokázali poradit v amerických velkoměstech a obhájit tam svoji existenci. Mýval byl označen vůbec jako příklad úspěšného amerického zvířete.

Pak přišly na řadu krysy, any si tlapičkami přidržují, co jim připlulo z vylévek do kanalizace, a to už nebyla taková poezie, i když člověk se neubránil určité sympatii, když viděl, jak krysí máma svědomitě přenáší mláďata do výše položených děr, zatímco voda stoupá. Televize dokáže divy, jak známo: kdo je v reálu malý, může působit na obrazovce jako obr, kdo je úplný otrapa, jako elegán ? a tak podobně. Když jsem zblízka hleděl, spolu s okem kamery, do přemýšlivých krysích oček, byla už sympatie hotová a na světě; líbilo se mi, že z těch filmových krys nápadně vyzařovala radost, jak si vlastní aktivitou poradily se světem a vyřešily všechny své problémy: velkou vodu, profesionální kariéru, péči o děti... Vůbec byl celý film něco jako taková zvířecí reality show a triumfovalo v něm využití skryté kamery.

Po krysách z Ameriky nastoupily pro změnu krysy z Indie, které na rozdíl od svých západních kolegyň mají sladký život a v chrámu jich žije na šest tisíc. Jelikož okolní lidé jsou přesvědčeni, že se po smrti vtělí právě do krys, krmí ty všetečné hlodavce jako své zemřelé příbuzné a  nedají jim ublížit. (Člověk těžko uvěří něčemu rozumnému, protože v nejhlubší hloubce duše tuší, že pravá víra je cosi, co jej přesahuje a co nikdy nepochopí; jakmile se tedy krysa stane tématem trancendence, má vyhráno.)

Ale já nevím, komentář k filmu na to nepoukazoval, ale podle mě bylo to vidět na první pohled. Oproti pronásledovaným a ustaraným, avšak statečným a takovým optimistickým krysám z amerických stok, byli tihle bezstarostové z indického chrámu docela k politování. Byli to tvorové zřetelně frustrovaní ze života bez strázní a bez komplikací, pobíhali bez cíle sem tam a nevěděli co s časem a znechucenost životem jim koukala z očí. Platilo o nich, co můj moudrý pradědeček říkával a rodinná paměť dochovala, ne o krysách, ale o lidech: ”Všechno člověk přečká, jen dobře ne!“

 

František Schildberger