N e s e d l e j m e    k o n ě !

V jednom článku o 17. století, i když byl psán velice populárním stylem, jsem si přečetl nádhernou větu:

v té době bylo po celé Evropě dostatek lidí, kteří byli ochotni zvednout pro svou víru meč, ale jen velmi málo lidí, kteří byli ochotni pode své víry žít...

Ale ani my v dnešní době nejsme o mnoho lepší. Jsme až příliš často ochotní - obrazně řečeno ? zvednout pro svou víru meč, i když dnes žijeme v čase ekumenismu (na straně jedné) a nevěry, liberalismu, synkretismu a lhostejnosti (na straně druhé).
 
”Brzy jsem si všimla,“ vyprávěla mi jedna řeholní sestra, ”že ta farnost byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory: na ty, kteří přijímali na dlaň, a na ty, kteří přijímali o úst. Napadlo mne, že to budu střídat, protože obě tyto formy jsou církví dovolené a tudíž správné, a jeden den jsem proto při mši svaté nastavila ruku a druhý otevřela ústa...“ Nedovedu si prý představit, říkala ta sestra, co to s tou farností udělalo. ”To, sestřičko, nemůžete, oslovila ji prý ještě při mši jedna žena, to nemůžete střídat, musíte jasně říct, jestli jste s námi, nebo proti nám...“ Znám zbožné a dary Ducha obdařené lidi, kteří úplně přerušili kontakt s jinými, rovněž dary Ducha obdařenými lidmi, protože je viděli ”špatně“ přijímat tělo Kristovo... A to v jedné církvi - a svátost, která nás má spojovat, věru že ne dělit.

Je mnoho různých záležitostí, za které jsou ti anebo oni z nás ochotni bojovat. Nikdo z nás laiků ale nemá pověření, aby bojoval za čistotu víry. Nikdo z nás nemá pověření, aby bojoval za Krista a v jeho jménu proti druhým. Jsme skutečně až příliš ochotní rychle sedlat koně a  vytáhnout do boje ? nejen proti vlastním, i proti druhým a úplně nevěřícím. A ještě si to bereme za zásluhu...

Ovšem jakmile jednou dáme někomu pocítit kousíček nenávisti, už jej jen těžko někdy oslovíme láskou.

Musíme si vybrat, jakmile jednou nad někým zamáváme mečem, nebude nás prát za svého učitele či bratra, ale za nepřítele.

”Slyšeli jste, že bylo řečeno: ´Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Evangelium podle svatého Matouše, kapitola 5, verše 43 ? 45.) Ale kdo je spravedlivý a kdo je nespravedlivý? Přísluší snad nám to rozlišit? Nesnažme se tedy Boha ”opravovat“, dohánět, co on jako by ”zanedbal“ v boji s nevěrou... A zvláště to platí pro různé formy liturgie a duchovního života, kde už není nepřátelství a odsouzení už vůbec namístě. Hledejme nejprve úmysl, a kde je dobrý, mějme nekonečný soucit a nekonečnou akceptaci i jiných forem života z víry. Mimochodem - těmi citovanými slovy Písma svatého se hájil už náš věrozvěst svatý Cyril, když mu v Benátkách vytýkali, že není dovoleno sloužit mši svatou v jazyce slovanském, ale jenom hebrejsky, řecky a latinsky...

Nesedlejme koně, nemávejme meči.

František Schildberger