K r m i l     j s e m    v á s     m l é k e m

Jak často hledáme předpis, který by za nás rozhodl nějakou těžkou situaci. Jak často hledáme předpis, na který bychom se mohli spolehnout, místo abychom se spoléhali na lásku. Jak málo jsme zvyklí nechat rozhodovat lásku.

Rozum je veliký Boží dar. Jeden z největších, ale láska je větší. Pán Ježíš v devětadevadesáti případech ze sta odpouštěl a byl (na naše lidské chápání) až neskutečně shovívavý. Ale jindy lidem ostře vynadal a jednou vzal důtky a lidi bil. Jak řekl arcibiskup Helder Camara: někteří křesťané však si z Ježíšova jednání vzali jenom ty důtky. Zázraků udělal Ježíš mnoho, a velikých, výprask udělil jen jeden, i když také veliký. Jaké je v tom pravidlo? Že v obojím jej vedla láska.

Tak jak mám jednat vůči zlu, které kolem sebe vidím? Mlčet? Ozvat se? Kde je ale láska: v mlčení, nebo v tom, když se ozvu? V obojím může být láska, ale v obojím může být hřích. Mohu se ozvat s láskou, ale lze se ozvat i s nenávistí; mohu mlčet z lásky, ale často mlčím ze zbabělosti.

Jsou situace, kdy zpovědník nemá upozornit na nevědomý hřích, protože by tak udělal z ”formálního“ hříšníka hříšníka ”materiálního“, ale říkat, že takovýto postup je obecné pravidlo, to už by podle mého názoru byla chyba - jsou situace, kdy je zase zlé neupozornit na hřích.

Je to stálé hledání, stálé učení, jsou to stálé omyly, ale také stálý růst.

Je vlastně úžasně málo pravidel, je vlastně pravidlo jen jedno.

Krmil jsem vás mlékem, ne tuhou stravou (1. Kor 3, 2), říká svatý apoštol Pavel ? ani on neříkal všem všechno a hned. Ale všímal si především, co je ten druhý schopen snést.

Co je to platné, že chybujícímu bližnímu řeknu, že chybuje, když mu to řeknu tak, že ho zraním a on už nebude ode mne schopen přijmout cestu k nápravě!? Říká se, právem, že máme svítit na cestu, ne do očí.

Přiznejme si, že máme někdy pocit, že když hříšníkovi vynadáme, už jsme udělali dost pro jeho nápravu. Vynadali jsem mu, on teď už všechno ví - a je na něm, aby si to přebral a správně se rozhodl... Když hříšníkovi vynadáme, jako bychom ho už napravili... Mluvím za sebe: někdy je v tom i lenost. Vzít do ruky klacek je totiž snadnější než sestoupit s hříšníkem do hloubky jeho hříchu. Jak často jednáme podobně jako onen feldkurát u Jaroslava Haška - když usekl v souboji nevěreckému důstojníkovi nos, pochvaloval si, že zmenšil nevěru ? alespoň objemově.

Hlavní je láska. (Máme to i v záhlaví našeho Skleněného kostela.)

Ale ve hře je i naše sestra, sestra nás všech: pýcha. Jak to zašeptal nově zvolenému papeži Janu XXIII. při modlitbě Pán Ježíš: ”Ale Honzíčku, nebuď tak důležitý, není to jenom na tobě, ještě jsem tu já...“

František Schildberger