M ý t us     o    b l a ž e n í m    d i v o c h o v i

”Jaký je tvůj názor na evangelizaci přírodních národů,“ zeptal se mě jeden ne zcela neznámý katolický folkový písničkář, zeptal se dost podezřívavě, jako by chtěl vědět, jestli snad i já nepatřím mezi ty, kteří schvalují evropskou indoktrinaci přírodní rajské nevinnosti.... (To víte, folkaři jsou rádi ”za intelektuály,“ ale ne každý má talent tak mimořádný, aby mu vyvážil nedostatek vzdělání.) Ach jo.

Odpověděl jsem mu, že si svatých Cyrila a Metoděje nesmírně vážím.

Národy se před Bohem nedělí na přírodní a nepřírodní. (A všechny národy prošly v své historii určitým vývojem.) Já dokonce ani nevím, co to ”přírodní národy“ jsou. Všechny lidi, profesory na Harvardu o nic méně než Pygmeje v Kongu povolal Bůh ke spáse ? a k té nevede jiná cesta než skrze krev našeho Pána Ježíše Krista. Byli a jsou lidé, kteří Kristovo jeho jméno třeba nikdy ani neslyšeli, a budou spaseni, že žili podle svého svědomí a konali dobro a milovali ? ovšem ani jim by jejich ctnosti ke spáse nepomohly, nebýt Kristovy krve.

Žijeme, a my křesťané možná ještě více než jiní lidé, v paradoxní nedůvěře ve vlastní civilizaci. Začalo to Rousseauovým mýtem o ”ušlechtilém divochovi“, kterýžto mýtus žil dál i v romantismu, ačkoli jinak romantici osvícenskou mytologii spíš odmítali... Bylo to tak hezké: láska dvou divochů na poušti! Nezbavili jsme se toho dodnes. Jsme rozpolcení. Aniž bychom sami odešli žít natrvalo do pralesa, máme sklon k mínění, že ti, kdo žijí v divočině, jsou lepší, šťastnější, zdravější a mravnější než my v civilizaci. (Albert Schweitzer nebo bl. Damian Deveuster byli, myslím, tak trochu jiného názoru.) Působí na nás jistě i velmi hustá protikřesťanská propaganda, která, zamlčujíc - v plném smyslu slova - nelidský (potlačovatelský, krvavý) ráz jihoamerických indiánských civilizací, líčí stále znovu příchod Španělů jako vpád zločinců do ráje. Mluví se o jejich zločinech, ale ne o zvěrstvech páchaných indiány na indiánech. Konkvistadoři jistě nebyli beránci, ale jejich aztéčtí či inčtí protihráči byli velmi podstatně horší.

Máme nedůvěru ve vlastní civilizaci, ač se nevzdáváme jejích výhod. Ale co horšího, máme nedůvěru i ve vlastní církev.

Poznání Pána Ježíše Krista však je vždycky plus. Je to nejvyššího hodnota po obyvatele Manhattanu i Papuy. Spása se nerůzní podle stupně civilizace. A pravěk nebyl žádným časem ráje na zemi, právě naopak.

Ti kdo odmítají ”zásahy“ západních misionářů do životního stylu ”přírodních“ národů a chtějí těmto “zásahům“ bránit, jsou vlastně ti největší rasisté. Měli uznat, že i ”přírodní“ lidé, lidé jim i nám ve všem rovnocenní, se mohou s čímkoli seznámit a pro cokoli se rozhodnout. Samozřejmě je nepřípustné násilí, ale každý člověk, tedy i misionář, má právo hlásat a šířit své názory pokojnou cestou. A rozhodnou-li se někde lidé pro křesťanství, je to jejich volba. Jejich a nikoho jiného.

František Schildberger