N ě k o l i k    p o z n á m e k    o    Š k r o m a c h o v i    a    s o c i á l n í     d e m o k r a c i i

”Jsme legrační,“ hřímal při svém boji o ovládnutí ČSSD mladý Stanislav Gross. Bez saka, jen v bílé košili a kravatě (což je v politice samoznak pro dynamismus a důvěryhodnou neformálnost...). ”Jsme vážně legrační,“ právě těmito slovy Gross popsal, jak sociální demokracie působí na veřejnost. Od té doby se hodně stalo, Stanislav Gross má za sebou stovku dní v křesle premiéra, billboardovou kampaň o upřímnosti a opravdu legračně prohrané krajské a senátní volby. A sociální demokracie je čím dál legračnější. Určité legrační rysy vnímám i v nástupu Zdeňka Škromacha k boji o stranické předsednické křeslo.

Je vlastně s podivem, že sociální demokraty vůbec ještě někdo volí. Je to jen proto, že politika je obor lidské činnosti s relativně velkým momentem setrvačnosti. Pravicový volič tuto stranu volit nebude a levicový neví, jaké zboží pod značkou s červenou růží dostává do kuchyně. ČSSD tápe i v tak zásadních otázkách, jako je zvyšování či snižování daní, vládnutí s pomocí malých pravicových stran nebo s oporou KSČM, zda zdravotnictví znárodňovat anebo ne... ČSSD neví vlastně nic.

Je na tom vůbec někdo z evropských sociálních demokratů stejně špatně jako ČSSD? napadne nás možná, hledíme-li na současnou programovou a personální mizérii naší soc. dem. strany. Ale demokratický levicový proud v politice je obecně v krizi. Podobný obraz bezradného hledání ode zdi ke zdi skýtala po desetiletí britská Labour Party, jež tak dlouho a tak naprosto marně harcovala proti pravici s téměř komunistickou rétorikou, až vyhrála s Tonim Blairem a jeho naopak hodně pravicovým programem, jímž vzal všechen vítr z plachet konzervativcům, aby nyní jako jeden z nejpevnějších spojenců pravicového amerického prezidenta čelil doma totálnímu propadu veřejné podpory... A možná je naše situace nejpodobnější Itálii, kde socialisté znamenají hodně málo, vedle poučených komunistů a demagogické pravice.

Zdeněk Škromach je ztělesněním této sociálnědemokratické bezradnosti, ale obohacuje ji o několik nových momentů. Skutečně si například myslí, že bude (pokud mu vůbec dobře rozumím) s komunisty současně spolupracovat a současně jim brát voliče? Jak? Na co je získá? Anebo jeho útoky na koaliční partnery a nepochopení samotného demokratického principu koalice! Potřebuji-li partnera, například koaličního, musím se k němu chovat s respektem a ne ho tlačit ke zdi ? musím mu také něco dát, dopřát mu nějaké vítězství, chci-li v tandemu s ním i já vítězit. Dlouhodobě úspěšný politik v demokracii je člověk kompromisů, kdo tohle nepochopí, může krátkodobě zazářit, ale nakonec skončí v obecném opovržení jako Jörg Heider nebo Vladimír Mečiar. Nepriateľ, úhlavný nepriateľ, koaličný partner ? vtipné, velmi vtipné Mečiarovo ”stupňování substantiva“ - jenže vedlo k tomu, že ačkoli měl ve volbách nejvíc hlasů, nikdo s ním nechtěl jít do koalice a všichni se spojili proti němu; právě tímto chováním prohrál vyhrané volby.

To ale zatím ČSSD nehrozí.