A ť    s  i    u ž i j í

Sněmovna již odhlasovala definitivní deficit státního rozpočtu, takže bylo možné jen přesouvat a chtěl-li poslanec navrhnout nějaký nový státní výdaj, musel říci, kde se má současně o stejnou sumu krátit. A nových námětů byly včera řádově stovky. Ani nalézt místo, odkud se dá nějaký ten milionek ušetřit, nebyl problém: slouží k tomu především tak řečená vládní rezerva. Počítá se s tím, ministr financí prostě nechává jakýsi zlomek procenta státního rozpočtu na tuto každoroční hru, ve které poslanci lobují pro ten nebo onen veřejně prospěšný účel ve svém volebním obvodu: sportoviště, pomoc investičnímu záměru školy, podpora pomístního hudebního festivalu... Abyste jako poslanec s podobným předvánočním úmyslem uspěli, musíte být především součástí vládní poslanecké většiny; ale poslanecká solidarita překračuje i tuto hranici a vládní většina chápe, že opoziční poslanec je také kolega a že i opoziční poslanec má právo trochu se profilovat před svými voliči ? zejména, dokáže-li vhodně naznačit, že by chtěl ze státního rozpočtu pro svoje rodáky více, ale spokojí se i s málem... Označuje se to někdy jako ”parlamentní folklór“, což není úplně přesné, neboť podobné možnosti má pouze Poslanecká sněmovna, nikoli Senát, který si na státní kasu prakticky nesáhne.


Ve včerejším večerním pořadu Události komentáře byla Česká televize k tomuto jevu velmi kritická a redaktoři se netajili výhradami, což se mi, musím říct, velmi líbilo: komentářový pořad nemá být (na rozdíl od zpráv) suchý a věcný, bez postojů. Televizní novináři kladli poslancům opakovaně jednu a tutéž otázku: je věcí celostátního rozpočtu, aby řešil výstavbu šaten a sociálního zázemí jednoho fotbalového hřiště, nebo opravu Božích muk v Třebíči? (Tento pozměňovací návrh mne obzvlášť zaujal, protože jej podávala výrazně křesťanská postava poslance Jiřího Karase. Skutečně, do nebe volajícím způsobem zanedbaných církevních památek je u nás mnoho, nedávno mne třeba šokovalo, že nikdo z obyvatel kterési obce v severočeském pohraničí si už nedokázal vzpomenout, kterému svatému byla ruina u nich na návsi původně zasvěcená ? ale dvě stovky poslanců zvolených po celém území státu budou řešit desetitisícový výdaj na opravu Božích muk v poklidné, udržované a nikoli přímo chudé Třebíči. Obejde se přitom v tomto jednom případě Ministerstvo kultury, které má jinak údržbu památek na starosti, obejde se kraj... Je to tak správně? )


Velmi odstrašujícím a právem v té věci často citovaným příkladem je výstavba akvaparku v Podkrušnohoří, která v poslaneckých pozměňovacích návrzích k státnímu rozpočtu uspěla po více let a spolkla desítky milionů, než se definitivně ukázalo, že v místě není ani dostatečný zdroj vody (on jaksi akvapark s jedním pozvolna kapajícím kohoutkem, že...) a výstavba se definitivně zastavila. - Tak za tohle by měl jít, domnívám se, někdo před soud...


Zde je ale podle mého názoru právě jádro pudla: ten nebo onen poslanec je dobrý vyjednavač a přesvědčivý řečník: ale o vynaložení peněz rozhodují lidé, kteří z velké většiny velkou většinu problémů, o kterých hlasují, ani neviděli a ani neměli možnost vidět. To by museli všichni cestovat celé týdny po celé republice, srovnávat, zvažovat...


Česká televize se včera obrátila i na odborníka. Jiří Schwarz, děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze ve vysílání uvedl, že podobný způsob dělení části státních peněz někde ve světě je a někde není, nejedná se tedy o české specifikum. A vyjádřil pochopení, že poslanci, kteří většinou při své práci hlasují podle rozhodnutí svých klubů, chtějí také o něčem rozhodnout z vlastní vůle; a v celkovém objemu státních výdajů je celá takto rozdělená suma málem zanedbatelná.


Aby se tedy tak řeklo jinými slovy: jen ať si paní poslankyně a páni poslanci trochu užijí...