Je horká letní noc. Právě jsem se odplížila z ložnice od spícího batolete. Potichu, potichoučku, aby nic nezašustilo, nezaskřípalo a nevrzlo. Otevřít dveře, vklouznout ze tmy do světla, dveře přivřít. Ale – nepovedlo se. Chlapeček okamžitě zaznamenal, že jsem pryč, zdřímnutí skončilo. Kňourá a cupitá za mnou. Uf. Teď se tu kutálí po pohovce, dává si na hlavu deku, zavírá a otevírá oči. Třeba usne a pak ho přenesu zpátky. Je moc teplo na to, aby spal klidně. A navíc pokašlává, i to ho budí.

Stejně nechápu, proč se dětem jeho věku (je mu devatenáct měsíců) říká ještě batole. Zní to líbezně. Ovšem všechny moje děti se v tomto období rozhodně nebatolily (leda takhle v noci,  s přimhouřenýma očima, když připomínají koťata). Přes den i náš nejmladší chodí zpříma, běhá jako vítr, šplhá do výšek. A navíc skáče po hlavě do postýlky. Háže – a to prosím daleko – míčkem, míčem, medvídkem, autíčkem, knížkou, lžicí, kartáčkem na zuby, dřevěnou kostkou. Nechtějte vědět, čím ještě. Slušně už přihraje balon staršímu bratrovi. Se sestřičkou zase vaří a hraje „strejdu“. Vozí kočárek s panenkou. Občas ji někde vyklopí a sem tam jí (když se Markétka nedívá) vezme dudlík a strčí si ho do pusy.
Většinou to u nás vypadá, jako bychom nikdy neuklízeli. Přitom uklízím spoustu hodin týdně. Pořád hromady věcí a věciček. Konečně jsem pochopila, co to znamená, když žena říká: „Pořádek pak už budeme mít pořád. Ale děti jsou malé jen jednou.“ Stejně mi to nepomáhá. Taky už vím, co to bylo za upozornění (varování), když kolegyně a kamarádky hlásily: „Budu mít s sebou batole!“ Se staršími dětmi si slibujeme, jak konečně půjdeme do kavárny-čokoládovny a batole necháme doma s tatínkem, protože, jak ho známe, rozmetalo by tam nábytek, vylilo čokoládu a křičelo na celé kolo.
Vtipných historek je naštěstí dost, zvlášť takhle když skončí den a my si je s manželem můžeme převyprávět. Čas klidu ovšem, zasloužilí rodiče vědí, nebývá příliš dlouhý. Někdy mezi tím, než usne nejstarší a znovu se budí nejmladší, uplyne jen pár minut. Tak honem, než to zapomenu: Asi v dubnu nebo v květnu si děti hrály na zahradě s chlapcem od sousedů a naše děvčátko napadlo, jestli by kamarád nevyhodil do výšky plyšového Medvídka Pú. Že to bude zábavné. Inu, Tobísek se nenechal pobízet. Hračku vyhodil –  podařilo se mu to vysoko – a skončila na střeše. Přišli mi to říct. Ona vesele s ohníčky v očích, syn posmutněle, že to byl jeho oblíbený plyšák. Co budeme dělat? „Nic,“ pravila jsem. „V létě se chystá tatínek kontrolovat střechu, pak vám ho sundá.“  – „A co tam bude celou tu dobu dělat Medvídek Pú?“ Pozorovat naše městečko a pak nám to všechno povypráví. A neodnese nám ho někdo? Holub? Straka? Orel?
Medvídek už ale na střeše není. Než se pro něj hlava rodiny vypravila s žebříkem, přišel déšť a velký vítr a jednou ráno jsme našli špinavého, rozcuchaného medvídka na terase. Když ho pračka vyprala a sluníčko vysušilo, byl ještě hezčí než dřív. (Povšimněte si obzvláště šťastného konce.)
Utíká to. Náš nejstarší je na svém prvním táboře, prostřední s babičkou a tatínkem na chalupě, jen já a nastydlé batole jsme ještě nikam neodjeli. Hospodaříme spolu, trochu čtu. Mám z knihovny půjčený výbor z Vaculíkových Posledních slov, tak i vzpomínám. A přiznám se, že  taky odpočívám. Je to totiž rodičovský paradox: zatímco děti, když dospějí do určitého věku, mají potřebu vám sdělovat, že se (s vámi, ale i bez vás) nudí, vy se rozhodně nenudíte! Ale na výčet všech aktivit, které jim vymýšlíte a absolvujete s nimi, samozřejmě nejsou zvědavé. To batole, jakkoli je někdy náročné a neposedné, tohle neříká. Šťastně se směje, když koulíte očima a vydáváte roztodivné zvuky. Boření vysokých komínů z kostek je tak dobrodružné! Když dostane konvičku a může samo zalít záhonek, je nadmíru spokojené. Považujme si batolat! Život pádí a z léta už bylo ukrojeno. Ale ještě ho dost zbývá…