„Moseli sme zabiť prasa. Hrozilo, že ho pochováme,“ telefonoval z Bečvy mé mamince švagr. Až ji to rozesmálo. Nevolal jen tak. Bylo v předvečer Všech svatých, plížil se smutek, můj tatínek byl jeho nejstarší bratr.

Nebyli jsme tam, ani jinde, kde žili naši předci, a tak jsme o den později, v časném odpoledni zářivém jako vybroušený drahokam, zašli na hřbitov v maloměstě, kde žijeme my. Mohli jsme si dovolit být nad věcí. Zapálit svíčku u hrobu někoho, koho známe z vyprávění, anebo si pro svíci a krátkou modlitbu vybrat místo, které se nám prostě jen líbí. Zlaté listí se sypalo ve hřbitovní aleji.
Naši mrtví jsou pořád s námi. Vnímám ve svých dětech i sama v sobě to pokračování. Při úklidu jsem našla obálku se zapomenutými fotkami. „Na tvých křtinách ještě byli oba dědečci, vidíš?“ ukazuji nejstaršímu.

Náš ročník letos slaví kulatiny, naposledy na konci s „cet“. A kdekdo se zachvěje obavou a kdekdo vás spěchá ujišťovat: Na ten věk vůbec nevypadáš! – Jejda, ale proč by ne? Konečně můžu vést dospělé hovory, na které jsem se od mala těšila. Baví mě rozmlouvat na trhu se staršími lidmi: „Co myslíte, které z těch paprik by mohly být pálivé?“ – „Vy je chcete pálivé, anebo aby nepálily?“ – „Chtěl bych právě, aby pálily, ale mají je dneska málokde…“
Zlobí mě jiné věci. Navzdory střednímu věku si někdy připadám jako naivka, mimoň, out a nechápající. V některých lidech a společenských jevech se pořád jaksi nevyznám. Ale občas se mi poštěstí najít správný klíč. Jako tuhle. Kamarád mi napověděl, proč se ten či ta ve službách a institucích chová podivně: Každý si hledí svého. Fíha, to je ono! A čiší z toho chlad. Vděčně pak přijímám vřelost křesťanských společenství. Ovšem ouha, pozor, aby nedošlo na rádoby křesťanské „Kecejme všem do všeho“!

Děti už se začaly modlit za sníh a já zas potají (aby nevěděly) prosím, ať ještě chvíli šustí barevné listí. Třešnička na dortu matek na rodičovské dovolené. Starší děti jsou ve škole a ve školce a já s nejmladším se brouzdám po parku. Jezdí na malé plastové motorce, najíždí do závějí listů z lip a javorů a volá „jé“ a „jů“. Nastavuji tvář slunci.
Při pohledu do zrcadla si říkám, že jsem měla kdysi poslechnout starší sestru a nekrčit čelo, když přemýšlím. Zvykla jsem si a je tam vráska. Tak si zvykám na vrásku. Jednu, druhou, třetí… Moje dceruška je na mne hodná: „Až budu velká, chtěla bych vypadat jako ty.“ To je slovo do pranice! Za pár let ji to jistě přejde, jako náctiletá jsem se hodně ošívala, když mi vzdálení příbuzní nadšeně sdělovali, jak jsem podobná mamince, tatínkovi, babičce. Teď jsem ráda, když někoho, kdo si pamatuje mé rodiče v mladším věku nebo dokonce prarodiče, vůbec potkám.
Když mu v mém obličeji kmitne jejich podoba, jen se usmívám.