Hurá, vzpomněla jsem si, co to bylo za knížku, na kterou se dcerka ptala („A proč je ta knížka malá, ale dlouhá?“z mých jarních záznamů pro Skleněný kostel). Šlo o knížečku se spoustou milých a vtipných obrázků na téma Štěstí je… Tak třeba: štěstí je dosáhnout na kliku, štěstí je mít noční lampičku, štěstí je mít na lístek do kina, popcorn i čokoládovou tyčinku – to momentálně vyhrává u našich starších dětí.

A… ano, přidávám: Štěstí je mít děti, se kterými (už) můžete chodit do kina. Jak jsme byli nedočkaví, s nejstarším synem jsme začátek „přepálili“ a dvakrát to skončilo nezdarem. Byli jsme nezkušení, ale teď už víme, že emoce a napětí dosahují v dnešní filmové tvorbě pro děti často obrovských rozměrů. Děj je zašmodrchaný. A tak odcházíte z kinosálu v půlce filmu s plačícím dítětem, které přestalo věřit (i když ho přesvědčujete, jak nejlépe umíte), že všechno dobře dopadne. Už je to za námi, máme dva nadšené filmové diváky a u třetího nespěcháme.

Hurá, jsou prázdniny. O to víc hurá, protože náš nejstarší se vylízal z nepříjemné nemoci, došel si pro vysvědčení a tatínek ho (už skoro rozkousaného nudou, protože musel dlouho polehávat doma) naložil do auta a odvezl na ryby. Naložil také holčičku, malé rybky – návnadu pro ryby dravé –, pruty, podběrák, vezír, skládací rybářské židličky i křeslo (!), spacáky, batohy a bedny s dalším vybavením. Na chatě u rybníka teď hospodaří ještě s jedním otcem a synem a mám zprávy, že lov se daří. Jen děti do všeho nějak moc mudrují a při vytažení úlovku na břeh se rozdělují na dva tábory. Tábor č. 1 volá: „Vemte ji, zabte ji!“ a tábor č. 2 pobrekává: „Pusťe ji, ryba je kámoš“ (citace z oblíbeného dětského filmu). Držme rozpolceným tatínkům na bahnitém břehu palce.

U nás doma je klid a mír. Vůbec není špatné část rodiny vyslat do přírody a posunout odjezd na hlavní prázdninové pobyty až za začátek července. Matky se po náročných týdnech konce školního roku uklidní, nemusí současně s vázáním kytiček pro paní učitelky balit rance a dokonce si mohou dovolit takovou rebelii (hlavní strávníci jsou pryč) jako uvařit k nedělnímu obědu brambory s vajíčkem a pažitkou.

Mám čas trochu uklidit doma i na zahrádce, srovnat knížky, papíry, vytřídit dětem výkresy. Obrala jsem taky suché lístky z květin na terase a konečně jsem si všimla květináče v rohu. Nestihla jsem ho ve správný čas osadit letničkami, a tak jsem si řekla, že se pro tentokrát nic neděje – kytky máme v jiných nádobách a sem třeba zasadím něco až na podzim. Hlínu z loňska jsem nechala být a asi jsem tam přidala i nějakou další, to nevím jistě. A teď koukám udiveně: Prázdný květináč kvete! To, co vypadalo jako plevel a tráva, se proměnilo v macešky a petúnie. Přemýšlím, jak se to stalo: V posledních týdnech u nás vydatně pršelo a pak zase hojně svítilo slunce a tak pořád dokola. Kytky venku nemusím skoro zalévat a pěkně se jim daří. Dobře se dařilo i semínkům, ukrytým z předchozího roku v v hlíně. Nikdo nezasel, a přesto rostliny vyrostly. Vida, malinké milostivé léto v jednom květináči.

Naši kluci a holčička neustále spřádají nějaké sny a plány. Uvažují, co by chtěli koupit, kam pojedeme, jaká místa navštívíme. Starší v tom mají jasno. Až vyrostou, chtějí mít karavan. Nevím, jestli si ho koupí napůl nebo jak to bude. Jestli v něm budou jezdit a bydlet spolu nebo pak každý se svou rodinou… To se ještě musím přeptat. Nacházejí se teď ovšem v báječném rozpoložení. Soudím podle nedávné konverzace, kterou jsem zaslechla: „Na co se těšíš?“ – „Na všechno!“