Všichni víme, co se stalo.
Ani se mi o tom nechce psát.
Šaškující hlava státu, hrající si na demisi, která se nekoná; šéf nejsilnější politické strany, politicky kličkující jak zajíc (před hlavní kalašnikova); nejasnosti o tom, co znamená jedno z klíčových ustanovení v ústavní listině státu. Banánová republika, banány v sadech žádné.
Muž, který by měl, z podstaty svého úřadu, být příkladem mravnosti a slušného chování, snažící se urazit člověka, kterého považuje za svého politického oponenta, odcházející ze sálu během vystoupení svého hosta.
Na záběrech krásná kamna a štuk na zdech, odkaz doby Habsburků, prezident mávající holí, odkaz pravěku.
V příštím roce budeme „slavit“ sto let od zrušení Českého království; byl to samozřejmě akt nacionalistický a liberalistický, odůvodňovalo se to však hlavně tím, jak že byli ti Habsburkové špatní. I Josef Čapek ve svém (jinak půvabném) Povídání o pejskovi a kočičce indoktrinoval děti, když jim vtloukal do hlaviček, že nám vládl „zlý císař“. Názory mohou býti rozličné: církev tohoto „zlého císaře“ po důkladném zkoumání představila jako vzor a prohlásila jej za blahoslaveného.
Nemá smysl srovnávat doby úplně nesrovnatelné, ale, řekněme, v posledních dvou stech letech vlády Habsburků a Habsburg-Lotringenů nesděl na trůně nikdo, kdo by byl třeba jen vzdáleně srovnatelné prase jako Miloš Zeman.
Zrušme republiku!