Pokládám ruce do hlíny. Sem tam vytrhnu plevelnou rostlinu, odklízím kousky rozsypaných cihel, které ještě loni tvořily jednu ze stěn bylinkového záhonu. Přisypávám zeminu a poslouchám hrdličky, jak se hádají (anebo cukrují?) na vysokých stromech v sousedovic zahradě. Takhle nějak jsem si to představovala. Já v tlustém svetru (podobný měla paní mého věku v reklamě na plynový kotel), ve skoro vlahý podvečer, výjimečně sama. Děti už odešly dovnitř. Nakonec zima přeběhla jako nic, je tady další jaro. Ale skříply nás ty letošní ledové zimní týdny. Pro našeho nejmenšího, sotva tříletého, bylo venku nepříjemně chladno. Však tak silný mráz zažíval poprvé. Na nemoci z nachlazení od podzimu do jara u dětí už jsem si zvykla. Ale že se tentokrát lepily i na mne, to byla novinka. Brrr… Už je to pro tentokrát pryč.

„Proč se jmenuje barvínek barvínek, když nebarví?“ zní mi v uších otázka mé sedmileté holčičky. Ani není moc barevný, vždyť je modrý, někdy až do fialova. Nad takovými záhadami nedumám. Zajímají mě jiné věci. Co třeba ten pán, jak vyhlížel z malého balkonu starší bytovky, ten v kostkované flanelové košili – koukal se takhle, opřený o zábradlí, když mu bylo čtyřicet, anebo to začalo později, až když se blížil k důchodu?

Před Velikonocemi v našem městečku zemřel další z devadesátníků. Zdeněk, ročník 1924 (ten, co byl za války celý totálně nasazen). Vždycky hodně jezdil na kole a v pokročilém věku chodil na procházky. Spatra recitoval verše, cizí i vlastní. Když mu umřela žena, přestal vycházet, možná pak byl i po nemocnicích, nevím. Na parte měl v místě, kde obvykle bývá kříž nebo smuteční ornament, jízdní kolo. Stejně si myslím, že se někde na bicyklu prohání! Jako jeho spolužák Dalibor, který odešel na věčnost v létě. Krásné čtyři roky jsme spolu sepisovali jeho vzpomínky na místní obyvatele, domy a ulice. Ti dva jsou zase kluky, zdraví a silní, cinkají na zvonky, jen my je zrovna nevidíme… Když znějí krátké, rychlé údery umíráčku, jsou slyšet až na louku pod náměstím. Chodíme tudy někdy s dětmi ze školy. Pozorujeme ploštice, děti foukají do pampelišek. Letos u nás chladné počasí zastavilo šeříky, a i když nakvetly brzy, plně kvetou až teď v máji, jako když končila válka. Obcházíme ploty zahrad a čicháme tu sladkou vůni. Na vysoké keře nedosáhneme, ale někde se objeví hrozen květů i ve výši mých kolen. „To si můžou přivonět i miminka,“ smějeme se.

Ještě to jde, žít v poklidném tempu. Ještě nás nesmetla smršť školních a pracovních povinností, boj matky zaměstnané (od slova zaměstnání, povolání) mě teprve čeká. Kapky stresu nás ovšem čas od času taky zalijí, rychlost doby nás dostihne. Jen tak mimoděk, nechtěně a nečekaně vyhrál náš syn soutěž, kdo ze žáků 3. A vydrží nejdéle bez mobilního telefonu. Nám rodičům nepřipadlo, že bychom zvolili extrémní výchovnou metodu. Dítě chodí samo jen na krátké vzdálenosti, nebývá samotné doma, nepotřebujeme ho kontrolovat. Ale je to tu a radost z tohoto umístění pranic nemáme. Naštěstí běhá, skáče, jezdí na kole a koloběžce a v této sezoně posbíral i nějaké bramborové a bronzovou medaili. Jsem tak ráda, že se nemusí pořád koukat na displej a hrát nekonečné hry, že si, když zrovna nikde neběhá, jen tak normálně čte…

Nejmladší synek mluví! Plete se mu to (místo „povídat“ říká „podívat“ a my se divíme, na co, a on chce povídat pohádku), ale pokroky jsou nesporné. Občas ho nějaké slovo vyděsí. Když viděl vlak svištící malým nádražím a dozvěděl se, že je to rychlík, odmítal pak z osobního vlaku na rychlík na velkém nádraží přestoupit. Vedena mateřskou intuicí i zkušenostmi jsem začala mluvit o „pomalém rychlíku“ a chlapeček se uklidnil. Nastoupili jsme a uháněli zelenou, žlutou a narůžovělou krajinou. Takhle nějak jsem si to představovala.