Moje vzpomínky na Náměšť nad Oslavou jsou z raného dětství, z přelomu padesátých a šedesátých let. Vidím se, jak jdu s babičkou ze samoobsluhy (samoobsluha byl úžasný, nový vynález, kde lidé sami vkládali zboží do košíků z drátu). Samoobsluha je kupodivu pořád na stejném místě.
Náměstí se stáčí jakoby do kornoutu k slavnému mostu s řadou barokních soch.
Nad vchodem do fary je stále beraní hlava haugwitzovského erbu, berani vzdorují, zato z městského znaku na radnici se už kousek odloupl.
Jak dlouho jsem tady nebyl? Jen žádný sentiment! Na svém místě je i knihkupectví & papírnictví, jen podíl knihkupecké složky, jak mi to připadá, se poněkud zmenšil; výběr nicméně není špatný: dětské knížky, knihy o druhé světové válce, ale i divadelní hry a nová próza Petry Soukupové.
Knihkupectví, to už je ovšem vzpomínka o dvacet let pozdější: jsem mladý student a do Náměště jsem přijel za dívkou z ročníku, bydlí tady a já si na ni myslím; koupil jsem pro ni na náměstí sbírku veršů a vydal se ji hledat nahoru do sídliště. Tu sbírku veršů mám ještě dodnes doma.
Jak dlouho jsem tady nebyl? Na „Dušičky“ sem nejezdím (protože nemám rád hromadné akce) – a jindy tak nějak není příležitost. Měřím čas na „po revoluci“ a „před revolucí“, tak po revoluci jsem tu byl – jednou, dvakrát, snad i třikrát. Z toho jednou služebně, kvůli nějakému podivnému člověkovi, o kterém jsem psal jako redaktor Lidových novin.
Ale kdy jsem se takhle v klidu prošel náměstím, podíval se na dům, kam jsme jezdili za babičkou – a stavil se na hřbitov?
Empírová hrobka hraběcí rodiny Haugwitzů je krásně opravená – a jak se dovídám, slouží za obřadní síň, konají se tu obřady civilní i církevní. Pan hrabě, žijící v Německu, přispěl na opravu – a když umřel, v roce 1995, nechal se v rodinné hrobce, obřadní síni, také pohřbít. Na restituci neměl nikdy nárok, rodina byla německá – ovšem český dopis napsat uměl, poslal nám ho do brněnské redakce Lidových novin krátce před smrtí, na hlavičkovém papíře s erbem beraní hlavy.
Hrobka je zavřená, ale hřbitov je naštěstí otevřený. Svůj hrob najdu ovšem snadno: dozadu a kolem zdi.
Báseň, ve které jsem zachytil babiččin pohřeb, jsem napsal z dávné vzpomínky, už také po revoluci. A od napsání básně uplynula už taky spousta let. A každý rok se kus světa zapomene. „Umělé povoskované chryzantémy roní slzy tiše pro blízkost horkých svic. A do toho déšť, jen slabý, jen na několik slz...“
Vzpomínka na vzpomínku na vzpomínku: je tu někde „litinový kříž, černě natřený po rzi“, jak jsem psal v té básni? Ne, kříž to není, ale jen plůtek kolem hrobu... Básnická licence... Náhrobní kámen, kromě jiných, nese i moje jméno a příjmení – FRANTIŠEK SCHILDBERGER, jen s jiným datem narození (a úmrtí) a údajem: řídící učitel v. v. Můj dědeček. Osobně jsem jej nepoznal, ale domnívám se, že máme mnoho podobného, často o něm přemýšlím. Sedám si teď na okraj protějšího hrobu a modlím se.
„Pane, jste v pořádku, nemám vám zavolat pomoc?“
„Ne, paní, děkuji, nikoho nevolejte, jsem v pořádku, jenom se modlím.“