Nevím, jak letos vypadá v Tišnově babí léto, ale vím dobře, jak tam vypadá náměstí, radnice, kostel i klášter a vůbec všechno, co zmiňuje František Schildberger ve fejetonu o babím létu v Tišnově: všechno mi to při čtení vystupuje před očima jako ve filmu. A to jsem tam nikdy nebydlel: vyrůstal jsem hezky daleko v širé rovině mezi Hostýnem a Kopečkem a i do Brna jsem se přistěhoval jenom za prací.

Ale právě tehdy, doslova pár týdnů po stěhování, jsem se dověděl, že existuje Tišnov a na kterou stranu od Brna leží. „Nechceš si zahrát v Tišnově?“ zeptal se kolega v práci, když jsem obcházel brněnské kostely a marně hledal aspoň jeden, kde nemají varhaníka.

Následující tři roky jsem měl každou neděli tento pevný program: v pět ráno budíček a zrychlený přesun na židenické nádraží, často šplhání do svahu viaduktu, tudy to bylo na perón blíž než přes nádražní budovu, v 5:26 „osobní vlak do Brna-Králova Pole, Kuřimi, Tišnova, Řikonína, Vlkova, Křižanova, Skleného, Ostrova, Žďáru nad Sázavou, Sázavy, Přibyslavi, Pohledu, Havlíčkova Brodu“ – toto hlášení staničního rozhlasu znám dodnes zpaměti, říkalo se živě, ne z nahrávky. V Tišnově z nádraží do kostela, v 6:40 první mše, v 7:45 druhá mše, pak snídaně na faře, v 10:00 třetí mše, v 11:32 vlak zpátky. Před nádražím mě vždycky vítalo polední zvonění ze Zábrdovic.

Tři roky každou neděli, včetně Velikonoc a Vánoc, kromě nemocí a dovolených. Už je to dávno.

Kdyby existovala mediale Vzorná farnost, dostal by ji ode mě Tišnov. Nikde jsem nezažil tak všeobecně přívětivou atmosféru. Ty tři mše v neděli byly plně obsazené, dojížděli i přespolní. Farní kostel, tehdy krátce po obnově interiéru, byl jedním slovem útulný. Nové varhany z Krnova krásně zněly. Za pouhého čtvrt roku mě farníci, do té doby neznámí, pozvali na výlet do údolí Chlebského potoka. Zrovna tam kvetly bledule a byly jich celé koberce. Jel jsem tehdy do Tišnova s teplotou a rýmou, a vracel jsem se úplně fit. Nad tím dobrým ovzduším bděl pan děkan Josef Šindar. Pokud vím, měl v životě jenom jednu vášeň, a ta ho nijak neodváděla od kněžské služby. Stejnou vášeň jako já: krásné knížky.

A je to dávno, takže jsem poznal Tišnov v době, kdy podle Františkova fejetonu „malá města bývala nejzanedbanější“. Většina budov byla ošumělá, kostel a fara byly jednou z mála výjimek. Ta třetí mše bývala v létě v klášteře Porta coeli a já jsem chodil nebo jezdil na kole od fary boční ulicí přes most typu baily bridge a dál kolem šedivých fabrik až k nebeské bráně. Od té doby město opravdu prokouklo a mně vadí snad jenom to, že naproti nádraží zrušili rohový bufet, kde jsem si vždycky před odjezdem koupil láhev piva z Černé Hory, které za bolševismu bylo v Brně vzácností.

Původně se město jmenovalo Tušenovice, to znamená obec lidí poddaných nějakému panu Tušenovi. Až později si zkrátilo jméno na Tišnov. Pod tím slovem si já osobně představím tiché odlehlé místo, kde se člověk může cítit dobře a nadechnout se pohody, než se zas vrátí do ruchu krajského města. To o Tišnovu platí.