Ocitli jsme se v nouzovém stavu. Ve stavu nouze kvůli nemoci, která snadno přelétne z člověka na člověka a zákeřně ničí životy. Všechno se změnilo. Obchody jsou zavřené, od zábavy tam venku jsme odříznutí, není kam jít, nejlepší je prý zůstat doma. A mnozí to nejspíš – alespoň z toho, co se píše na internetu, to tak vypadá – těžce nesou.

Za těch osm let, co jsem doma na rodičovské dovolené, už jsem si dávno zvykla na to, že nemám všechno, co bych chtěla.

Za těch osm let jsem se dávno naučila, že plány se mění ze dne na den a člověk nikdy neví, co bude zítra.

Taky jsem přivykla tomu, že když se začne kašlat, smrkat a prskat, zavřeme se doma a nejdeme nikam. Jen na ty nejnutnější nákupy. A že zejména v zimním období takový stav trvá i několik týdnů.

Že když nemůžu nikam ven, nikam mezi lidi, nikam za zábavou, nikam za seberealizací, zůstává ještě mnoho možností, co můžu. Konečně uklidit. Vymyslet společnou domácí aktivitu. Přečíst knížku. Napsat článek. Zatelefonovat kamarádům. Něco hezkého uháčkovat. – Všechny ty drobnosti, k nimž teď kdekdo vybízí, aby nám pomohly přečkat nouzový stav. Jak tak koukám, jsem nejspíš v nouzovém stavu už osm let :)

A tak musím říct něco, co se možná v tuto chvíli ani říkat nesluší. Že je mi v té výjimečné situaci vlastně docela dobře. Že nikam nemusím. Nemusím do obchodů, kde stejně většinou nakupujeme jenom hlouposti, nemusím do zábavních parků, kam mě občas děti chtě nechtě zatáhnou, nemusím plnit žádné společenské povinnosti, na kterých jistě není nic špatného, i když… Můžu si syna učit v klidu doma a aspoň vidím jeho pokroky, které mě naplňují mateřskou radostí (a hrozně mě to baví).

A tak jsme vstoupili do zvláštního jara, které se nejspíš přehoupne ve zvláštní léto. Nezbývá než přát všem mnoho zdraví a sil, čemu můžeme předejít, tomu se snažit předejít, a co neovlivníme, to svěřit do rukou Božích.