František:
Základní školu jsem začal navštěvovat v padesátých letech minulého století – tedy na samém jejich konci, v září 1959.
Když slyším cosi o „sladkých“ šedesátých letech anebo o tom, že v šedesátých letech už u nás nešlo o totalitní režim, alébrž o cosi jiného, jen těžko se bráním vzteku. Jako dítě navštěvující v těch letech základní devítiletou školu jsem neměl o totalitní povaze režimu ani tu nejmenší pochybnost, i když, samozřejmě, termín „totalita“ jsem neznal a nepoužíval… Nosil jsem rudý pionýrský šátek, ačkoli se mi nelíbil, protože ho nosili všichni, nikdo, ani já, si netroufl vyčlenit se z řady. A naučil jsem se básničku Stěpana Ščipačova: „Když si šátek uvážeš, navždy si ho važ, stejně rudou barvu má, jako prapor náš…“, i rusky: „Kak ty galstuk povjažeš, beregi jego, veď on s našim znameněm cveta odnogo…“
Ale nejhorší to bylo s náboženstvím. Náboženství se sice učilo, do školy na minimální uskutečňovaný počet hodin této výuky docházel kněz, ale hodiny náboženství navštěvovalo jen několik dětí z celé školy – zoufalců (dnes bych řekl: hrdinů!), jejichž rodiče se předem vzdali jakékoliv naděje na jejich eventuální středoškolské studium (o vysokoškolském ani nemluvě).
Zažil jsem, jak učitelka ve čtvrté třídě přede všemi spolužáky ponižovala žačku, o které se vědělo, že „chodí do kostela“ – a byl jsem na sebe pyšný, že o mně to nikdo neví, protože naše rodina nechodila do kostela v místě bydliště, ale jezdila o kousek dál…
Jsou to odporné a hnusné věci, na které by člověk nejraději zapomněl, ale úplně zapomenout by nebylo správné.
V deváté třídě jsem pak vyplňoval dotazník, ve kterém jsem víru výslovně zapřel.

Jan:
Já jsem chodil na základní školu v letech 1997–2006, tedy skoro o čtyřicet let později, ale i já si vzpomínám na nejednu situaci, kdy mi evangelijní „Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi…“ (Mat 10, 32) nic neříkalo. Ano, byl jsem dítě, jenže… Velkým traumatem byla už od první třídy každoroční anketa ve škole, kdo se chce přihlásit do náboženství. Jako jediný z kolektivu jsem vždy musel zvednout ruku. Následný školní rok se na to úspěšně zapomnělo, až zase v září mě začalo nepříjemně bolet břicho. Nevím, čím to. Mnoho dětí a díky Bohu za ně, dokáže bezprostředně a mnohdy lépe než dospělí žít svoji víru a nestydět se za ni. Já ne.
Náš pan farář z náboženství byl velmi jemný a hodný pán. Když k nám přišel do školy, kluci se smáli, hned poznali kněze. A mně bylo líto, že tento svatý člověk musí jet trolejbusem až na naše ateistické sídliště a musí chodit po těchto školních chodbách, kde na stěnách byly vyryty různé sprosťárny. Kde se také děly různé oplzlosti a kde se vykládaly laciné vtípky. A tento kněz nám přišel říct: Bůh je láska.
V těch letech mě pomohlo pozorné vyslechnutí evangelia o Josefu z Arimatie, který byl tajný učedník Kristův, protože se bál Židů (srov. Jan 19, 38). Ano, to mě velmi potěšilo, snad bych také mohl být tajným učedníkem, napadlo mě. S vírou ve škole to ale šlo od desíti k pěti. S mojí introvertní povahou pro mě bylo velmi těžké spolužákům říct, že nepůjdu v neděli ven, protože jdu do kostela. Nebo návštěva v pátek u nemocného kamaráda. Jeho maminka nám udělala skvělé tousty se šunkou. Přiznat se, že nejím v pátek maso, byl pro mě úkol nadlidský. Snědl jsem to a bylo mi hrozně. Ale nemusel jsem nic vysvětlovat.
Tehdy moje víra bylo vstávání s taťkou v 5 ráno na autobus a několikakilometrová cesta liduprázdným lesem, kudy snad chodil už svatý Cyril se svatým Metodějem: poutě do Křtin u Brna, bez jídla, bez mluvení a těšení se na to, až uvidím bílý chrám mezi kopci… A samozřejmě barevné kolotoče a stánky po mši svaté.
Druhý stupeň školní docházky začal nezapomenutelnou situací. V biologii nám třídní učitelka vyprávěla o teoriích vzniku Země. Při náboženském vysvětlení pronesla, že tu snad nikdo takový (jako věřící) není. Celá třída zahučela moje jméno. Trošku mně jí bylo líto, snažila se reagovat, že to není nic špatného. Ale už to bylo venku.
Dodnes mě také mrzí, že jsem byl tehdy tak málo v kontaktu se svými nevěřícími kamarády. Měl jsem jim naslouchat, jaké řeší problémy, nač myslí a tak. Postupně jsem se spíše začlenil pouze mezi věřící. Tam jsem nemusel nic vysvětlovat. Až dnes opravdu slyším výzvy, abychom byli světlem světa a solí země. Abychom chodili ven, otevřeli brány a hlavně se nebáli. Tehdy jsem to neslyšel.

František
Na gymnáziu už byl situace o dost jiná – prošli jsme mezitím všichni, studenti i kantoři, zážitkem svobody v roce 1968 (a jejího potlačení). Ve třídě se nás sešlo pět kluků z věřících rodin a už jsme se nebáli: k víře jsme se, když byla příležitost, docela normálně hlásili jak ve škole, tak hlavně v nekonečných debatách ve volním čase.

Jan:
Když jsem byl v roce 2006 přijat na Biskupské gymnázium, spadl mi kámen ze srdce. Učit se pod fotografií papeže a křížem na stěně, za to jsem byl moc vděčný. Ve třídě byla asi polovina věřících a ostatní, nevěřící spolužáci velmi brali naši víru. Moc jsem si jich vážil a respektoval zase je. I oni bedlivě naslouchali povinným hodinám náboženství, pokud je měl například skvělý otec spirituál Pavel Konzbul, který je teď pomocným biskupem brněnským. Doufám, že nezpychl, byl opravdu dobrým profesorem, nepovyšoval se nad studenty, rozuměl jim, dělal legraci, byl velmi oblíbený. Na druhou stranu jsem viděl, jak je odrazovalo nudné biflování dat církevních koncilů a nekompromisní zkoušení z nich. I takoví vyučující se totiž našli.
A tak se náboženský život stal součástí dne. V pondělí jsem mohl utíkat na ranní mši ve školní aule. Ano, kázal otec spirituál a také schola hrála moc pěkně. V poledne bývala v kapli modlitba Anděl Páně. Velmi mě těšilo vidět oblíbené profesory se sepnutýma rukama. Ještě dodnes vzpomínám, kdy jsem poprvé slyšel chvalozpěv Salve Regina na školní chodbě a opatrně nakoukl do kaple plné modlících se studentů. A celé církevní prostředí proměňovalo i nevěřící spolužáky. Slyšel jsem méně sprostých vtipů, méně lží a přetvářek.