Svou nedělní mši svatou jsem dneska prožil v kostele svatého Jiljí, opata v Brně-Komárově. (Je to, mimochodem, nejstarší stojící stavba v Brně).
Dnes, v čase koronaviru, se v této snad nejmenší farnosti v Brně slouží každou neděli tři mše svaté, aby se nepřekročil povolený počet věřících v kostele a každý mohl na mši svatou přijít; na osmou a napůl desátou je třeba se zaregistrovat, na jedenáctou, kam chodí nejmíň věřících, předběžná registrace nutná není. (Ani se nedá říct, jak mě povinnost registrovat se na bohoslužbu štve a provokuje; že by snad ve mě vězel jako nějaký zaseklý starý rudý šíp ještě nějaký strach z bolševických časů?)
V 19. století byl jednu dobu komárovským farářem František Sušil. Kdo ho nezná: syn řezníka a hostinského z Rousínova a podle mě doslova génius. Na brněnském bohosloveckém učilišti přednášel tak nelehký obor, jako je Nový zákon – a vychoval tam celou generaci nadšených kněží, kteří přenesli církev v brněnské diecézi přes liberalizační vlnu druhé poloviny předminulého století... A jen tak jakoby mimochodem, ale vůbec ne mimochodem, sesbíral, největší, obrovskou, úžasnou sbírku moravských lidových písní s nápěvy a textovými variantami. Přijel do nějaké farnosti, tamní farář už musel mít na faře nachystaná hlavně děvčata, která znala nejvíc písní, a začalo se zpívat, když Sušil píseň znal, hned je přerušil a zpívaly další, až našel nějakou, kterou dosud nikdo nezapsal. A také psal básně, ve své době vlivné a citované. (V jedné své básni přirovnal Jana Husa k antickému Hérostratovi.)
Komárov je novější název. Kdysi zde bylo benediktinské proboštství Na luhu. (No, Komárov! Dnes je už řeka dávno zregulovaná a lužní lesy pryč – ovšem i komáři.) Byla to až do roku 1945 z velké části německá čtvrť. „Ve třídě nás byla půlka kluků Češi a půlka Němci, za první republiky zde už německé rodiny posílaly šmahem děti do českých škol, aby měly v životě lepší možnosti,“ říkal mi před lety jeden starousedlík. „Pak ovšem přišla válka a Němci šli na frontu a my Češi ne. Němci nasazovali Němce ze Sudet a už vůbec z protektorátu na nejtěžší úseky, z mé třídy tam zařvali všichni.“ Němci z Brněnska měli i svoje legendy a pověsti, úplně jiné než Češi. Tak v lesích u Komárova prý kdysi žil poustevník Ägidius (jmenoval se stejně jako patron kostela, Ägidius je Jiljí) a ten ve své poustevně schovával zvířátka, když brněnský údělný kníže (Přemyslovec, Čech) vyrážel se svého hradu na lov: až nebezpečí pominulo a kníže s družinou se vrátili zpět na hrad, německý poustevník zase pouštěl laně a další zvířata zpátky do lesa…
No, to už je dávno. Ale zvířatům se v Komárově dodnes daří, je tam malá volně přístupná zoologická zahrádka.
Příště asi půjdu v neděli zase do Komárova. Ale nenahlásil jsem se; půjdu na jedenáctou.