Santiago de Compostela je jedno z největších poutních míst na světě, známé především ojedinělým obnovením tradice pěšího putování. Hrob svatého Jakuba Staršího se nachází v mohutné katedrále tohoto zhruba stotisícového města na severozápadě Španělska. Před vypuknutím koronavirové pandemie se počty poutníků do těchto míst rok od roku zvětšovaly. V roce 2019 to bylo více než 350 tisíc poutníků. (Pro srovnání: v roce 1990 se jich na poutní cestě zaregistrovalo jen 4918.) Je potřeba dodat, že letošní rok připadá svátek svatého apoštola Jakuba na neděli, a to se podle tradice otevírá svatá brána v katedrále a její projití je spojeno s odpustky a odpuštěním hříchů.
Střih. Léto roku 2015. Byl to pro mě asi nejtěžší rok v životě. Nečekaná nemoc. Rodinné problémy. Nezvládání školních povinností. A nakonec příslib dvěma kamarádům z dřívějška, že se s nimi vydám z portugalské Fatimy do Santiaga. Můj stav nedovoloval dělat závažná rozhodnutí, ale byl jsem mladý, nevěděl jsem, co dál, a vyrazil jsem. První let letadlem v životě, přespání na parkovišti u letiště někde v Itálii. Dále do Porta a vlakem do Fatimy. Poutní místo bylo obrovské. I přesto dýchalo jakýmsi klidem. Noc v poutním domě mi připadala jako v nebi. Čisté povlečení, stín, voda. Přes den velké náměstí před bazilikou Panny Marie rozpalovalo slunce. Mohlo se zde po zvláštní cestě jít po kolenou až ke kapli, kde se zjevila Panna Maria. Dále hrob dětí-pasáčků, dnes už svatých Františka, Hyacinty a zatím neblahořečené Lucie. Pramen léčivé vody, podzemní komplex sestávající se z kostela a zpovědních místností, kde se zpovídalo v několika jazycích. Nakoupili jsme zde růžence a podle příkladu otce Františka Lízny, který je velkým poutníkem a cestovatelem, jsme si napsali na lístečky jména lidí a po jejich vylosování jsme se za ně ten den modlili. Ráno se vyrazilo směr Santiago.
Byli jsme konečně na „camíně“, jak se tu říkalo. Vedly nás modré šipky a žluté mušle jako oficiální symboly starobylé poutnické cesty. Touto jižní cestou moc poutníků nechodilo. Šlo se dobře. Začínalo se růžencem a korunkou Božího milosrdenství. Cesta ubíhala. V hovorech se objevovaly věci, které mladé lidi zajímají. Hodnotili jsme společně filmy, bavili se o naší farnosti a tak. Já jsem se dost často dostával dozadu a prožíval tak část pouti v samotě. Snažil jsem se všechno obětovat. Přes poledne jsme odpočívali v parcích vesnic a měst. Naše obědy z místních marketů bývaly kalorické a obyčejné. Snažili jsme se jíst sýry, něco sladkého, nějaké ovoce. Večer se pak vařilo na vařiči teplé jídlo. Bývala velká žízeň. Pamatuji se, že studánek a pramenů bývalo dost, jedna tak po třech kilometrech. V těch mezičasech, kdy jsem žíznil, jsem se modlil za zachování přírody, za vláhu.
Některé dny nás přijali v poutnických ubytovnách, alberguech. Platili jsme dobrovolnou částku a v oddělených místnostech pro muže a ženy jsme spali s několika dalšími poutníky. Večer jsem opět vyhledával samotu a snažil se nebýt se svými problémy kamarádům na obtíž. Můj stav byl hrozný. Modlil jsem se, abych došel, abych nemusel pouť ukončit. Bývaly však i krásné chvíle plné dětské radosti. Jednou jsme objevili starou prádelnu připomínající římské lázně. V přístřešku bylo několik kamenných kádí s kohoutky na vodu. Každý jsme sedli na jednu káď a nechali si téct ledovou vodu na ušlapané nohy a v jedné z kádí jsme si pak vychladili víno na večer.
V každé vesnici byla malá kavárna. Byl to pro nás světlý bod v namáhavé cestě. Věděli jsme, že tam čeká skvělé kafe a místní pudinkový zákusek – paštel. Vždy jsem počítal minuty do další pauzy a oddech byl opravdu zasloužený.
Poprvé jsem tak viděl růst pomerančovníky: plody se válely u silnice jako u nás jablka. Zahrady podobné našim, ale na každém domě byla na kachličkách vymalována Panna Maria. A studánky a fontány. Místní lidé byli přívětiví. V jednom bývalém klášteře nás správcová pozvala na večeři. Byla to taková malá svatba. Stoly venku, ubrusy, obrovské množství nápojů a jídel. A plno příbuzných, kteří se bavili velmi živě.
Moje zamlklost kamarády udivovala. Pravdou bylo, že jsem byl na pokraji sil. Jeden den si ale kamarádka pochroumala nohu. Nemohla chodit. Po několika dnech jsme to někde za Portem museli zabalit. Možná štěstí pro mě... Paní z ubytování nám vše vyřídila a dopravila nás do města na autobus. A my stanuli v Santiagu.
Ve zdejší ubytovně byly stovky poutníků ze všech možných zemí. Po delší době zase teplá tortila z okýnka.
A večer katedrála. Bylo to, jako bychom se znovu narodili. Projít obrovskou bránou. Jak to bylo nádherné! Prošli jsme několika loděmi katedrály, nad hlavou nám visela obrovská kadidelnice. A nakonec se šlo po schodech dolů pod oltář, ke hrobu svatého Jakuba. Krátká modlitba a už se na nás tisklo plno dalších lidí. Vylezli jsme ven. Už mě netlačil strašně těžký batoh. Jen celé tělo bylo spálené od slunce. I když jsem si myslel, že je všechno špatně, někde v hloubi byl malinký pocit pokoje, který mě měl uklidnit. Cesta zpět autobusem přes nekonečné španělské pláně, přes Pyreneje a Francii. Dost cesty jsem prospal. Už ani nevím, za co jsem se v Santiagu modlil. Co jsem vložil do rukou svatého Jakuba. Později přišla touha vrátit se tam. Nechat si orazítkovat všechny zastávky v poutnickém pase a opět být na „camíně“.
A na závěr? Neuzdravil jsem se hned. Za pár let jsem se ale z toho s pomocí Boží dostal.