Jen v ulici nás bylo jedenáct dětí, které spolu trávily prakticky každé odpoledne. Televize tenkrát přes den nevysílala, počítač se sotva vešel do pořádného sálu a mobilní telefony utajeně a jenom snad používala americká armáda. Z celé vesnice nás tehdy bylo v místní škole přes tři sta.
A tak zákonitě vznikaly party a partičky. Bez významu nebylo ani teritoriální rozdělení obce. My, nejpočetnější kmen, jsme obývali prostor nad karlovarskou silnicí. Poněkud slabší byl kmen bydlící na její druhé straně. Aby se to alespoň trochu vyrovnalo, odštěpili se z naší strany Strážáci, děti ze za sebou jdoucích ulic Na Stráži I, II až VII. Těch bylo méně, ale byly nejdivočejší. Asi proto, že na jejich území leželo fotbalové hřiště, ale taky kopec Salakvarda, na který se dodnes chodí sáňkovat a kdysi zde mělo ležení francouzské vojsko.
Rvali jsme se pořád. Cestou do školy i ze školy i na jediném dětském hřišti. Ale pravé bojiště představovaly družstevní lány. Počátkem srpna, po sklizni, kdy půda odpočívala pod strništěm a pole byla poseta malými, vázanými balíky schnoucí slámy.
Vypadalo to asi takto:
Je chladné srpnové ráno roku tisícího devítistého sedmdesátého sedmého. Drobné postavy bojovníků horečně snášejí balíky slámy. S každým balíkem musí urazit stále větší a větší vzdálenost. Ženy balíky přijímají a pod dozorem zkušeného otomana staví hrad. Palác o mnoha místnostech, malé nádvoří, hradby. Nosiči přinášejí od silnice dřevěné sněhové zábrany, vynikající to náhradu krovu pro usazení stropu paláce. Zvláštní péče je věnována stavbě tajné komnaty. Hrad roste jako z vody, někteří bojovníci začínají vytvářet zásoby střeliva. Naučeným hmatem uchopí několik stébel ze strniště a vytrhnou je i s drnem. Výsledný produkt připomíná německý granát s rukojetí a zkušený bojovník s ním dokáže cíl zasáhnout na vzdálenost dvaceti metrů. Velkou nevýhodou obránců je, že střeliva není nikdy dost a musí pálit velmi uvážlivě.
„Už je vidim,“ křičí hlídka. Nepřítel se blíží! Útočníci přicházejí se štíty, z balíku sena se odebere polovina obsahu a ruce se prostrčí pod dvěma vázacími provázky, a vytrhávají zvlášť velké drny.
Následuje nezbytná, řádně ostrá slovní výměna, kterou publikovat nelze! Adrenalin dosahuje příslušné úrovně a první střely letí na obránce. Začíná bitevní vřava.
Útočníci obkličují hrad a pálí ze všech stran. Nejsilnější jedinci se pokoušejí ztéci bránu střeženou elitou obránců. Rozptýlí-li se útočníci příliš, podnikají obránci výpady a odvlékají do hradu zajatce. Být zajatcem je nejvyšší potupa, kvůli které se vám po bitvě směje i nejlepší kamarád. Zajatci jsou zavíráni do vězeňské kobky, kde musí být přítomna stráž, aby se ven neprokopali.
Tím se dotýkáme největší slabiny obranné strategie. Kdyby byl hrad postavený z kamene, jak je to koneckonců u hradů obvyklé, dal by se snad i s nedostatkem střeliva po významnější dobu bránit. Takhle, přes zákaz hradby a stěny cíleně rozebírat, se obrana stává záhy stále zoufalejší, zásoby střeliva se povážlivě tenčí a obránci klesají na duchu. Správný velitel onen moment dokáže vystihnou a zavelí k ústupu do kryté části hradu. Následuje druhá bitevní fáze.
Útočníci obsadili hradby a nádvoří. Pronikají do vnitřních místností, v kterých po utěsnění oken panuje naprostá tma. Zápasí se muž proti muži, často jen po hlase (nebo čichu) poznáte, kdo proti vám stojí. Dřív nebo později se vzbouří zajatci a s obránci to začne vypadat zle. Zbývá poslední řešení. Avšak mýlil by se ten, kdo by se domníval, že je to kapitulace.
Každý správný polní hrad má totiž tajnou komnatu. To je stavebně šikovně zkomponovaná místnost, do které vede malý otvor ve stěně, který se po ukrytí obránců (té části, která se ubránila zajetí) neprodyšně uzavře balíkem slámy. Obránci v tajné komnatě tají dech a poslouchají, jak útočníci bloudí kolem a nedaří se jim je nalézt. Občas se mučí zajatci, aby úkryt prozradili. Tajemství však znají jen zasvěcenci!
Marné hledání končívá tak, že netrpěliví obránci rozeberou stěny, tím poruší herní pravidla, soupeři se pohádají, nikdo nic neuzná a boj končí remízou. A tak to jde pořád, bitvu za bitvou!
Nepoměrně nebezpečnější jsou bitvy vedené na obrovském stohu, který zemědělci skládají ze slaměných balíků z celého pole. Stoh je dobrých šest metrů vysoký, na šířku i délku měří daleko více. Z těch šesti metrů se dá skákat, svrhávat nepřítele, házet někomu na hlavu balíky, aby se za vámi nedostal. Taky lze vytahováním balíků provrtat stoh jak ementál, prolézat jím a tvořit neproniknutelný labyrint, ve kterém lze protivníky vysunutím balíku v naprosté tmě uvěznit.
Bližší líčení nechť po autorovi laskavý čtenář nepožaduje. Již při pouhé představě, že by se něčeho jen trochu podobného dnes účastnila jeho vnoučata, jímá autora hrůza a děs.
Fakt, že se během oněch let nikdo z nás neudusil, nikoho nerozmačkal hroutící se stoh a nikdo nepřišel v bitvě o oko, je pro mne dodnes nerozluštěnou záhadou.
(pokračování příště)
starší pokračování viz:
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4211-jak-jsem-nevidel-dinosaury