Chráněná krajinná oblast Kokořínsko je takový zelený flíček na mapě naší vlasti ležící kousek na sever od Mělníka. Z města Doksy skrze ni vede turistická Máchova cesta, která vás přivede až k mělnickému zámku, kde si na úchvatné vyhlídce můžete zanotovat o místě, kde se Labe stýká s Vltavou. Ale to už se budete dívat do úrodného, široširého Povltaví a ten kontrast s kamennými výchozy a stinnými údolíčky Kokořínska vás praští do očí.
V nejslunnějších dnech dubna, za čtyři dny, jsme s manželkou celou trasu pojmenovanou po českém romantikovi prošli. Je dlouhá 61,4 kilometrů a my jsme si ji cestou podél vltavského plavebního kanálu ještě o pár kilometrů protáhli.
Díky nezvykle teplému počasí všechno najednou kvetlo a vonělo. Švestky, mirabelky, třešně, višně, jabloně i hrušně a v lesním podrostu koberce sasanek. Potoky a potůčky měly dostatek vláhy a louky byly sytě zelené. Ze všech stran zněl ptačí zpěv, datel se činil. Jaro v rozpuku a jasný důkaz, že nejkrásnější věci na světě jsou pro člověka zadarmo.

Od Máchova jezera přes hrad Bezděz do vesničky Žďár, den první

V polovině dubna je v Doksech před sezónou. Dá tedy práci nalézt restauraci, kde se vaří. Mile proto překvapil hotel Grand s širokou polední nabídkou a postarším panem číšníkem, který svému řemeslu dělal čest. Naposledy jsem jemu podobného profesionála viděl v Itálii, když mi servíroval špagety carbonara. Tady to byl maďarský perkelt a polévka s játrovými knedlíčky.
Doksy jsou upravené městečko žijící z letní turistiky. Hezký zámek v centru vlastní město, sídlí tam knihovna a musí tam být hezké svatební obřady. Domácí se samozřejmě pyšní svým častým návštěvníkem, básníkem Karlem Hynkem Máchou. Navštívit můžete jeho světničku, v parku je umělecky vyveden úryvek z jeho nejslavnější básně Máj a na informační tabuli se mimo jiné můžete dočíst, že Mácha ušel onu šedesátikilometrovou trasu dnes nesoucí jeho jméno za jediný den. To bych nedokázal!
Z městečka vyrážíme k hradu Bezdězu, Máchovo jezero jsme navštívili loni a stejně je tam v dubnu pusto a prázdno. Po sedmi kilometrech cesta stoupá stejnojmennou obcí pod hradem. Je všední den, všude je zavřeno, místní hospůdky a osvěžovny cílí výhradně na turisty, místní mají utrum. Hrad je zavřený taky, takže otáčíme u brány pod strmou stezkou vedoucí ke hradu.
Vedle ní stojí kovový čert v životní velikosti s nápisem varujícím před vstupem. Podobné pekelníky potkáváme na svých toulkách stále častěji, začíná to být trochu mánie. Cesta nás vede lesy do cíle, vesničky Žďár. Ta je plná dřevěných, takzvaných podstávkových domů, o které se místní i četní chalupáři vzorně starají. V dolní části stojí obrovský roubený statek s uzavřeným dvorem, skrz otevřená vrata nám z lavičky mává starý hospodář. Nebo spíš potomek hospodáře, statek je udržovaný, ale na nějakou zemědělskou činnost to nevypadá. Tu u skutečných hospodářů poznáte podle parkujícího traktoru a jiné techniky, ale zejména podle hromad pneumatik a v kopřivách stojících zetorů a vejtřasek, které se hospodáři pravděpodobně z piety zdráhají odvézt na šrotiště.

Ze Žďáru do Ráje a dál do Lhotky u Mělníka, den druhý a třetí

Hrad Houska, nezpochybnitelný magnet prvního úseku cesty. Starší než nedaleký Bezděz, postavený mimo obchodní cesty v neschůdném terénu, z vojenského hlediska těžko hajitelný (stojí sice na ostrohu, ale z druhé strany pod kopcem, ze kterého by se na něj dalo snadno útočit). Čert ví, co jeho prvního majitele vedlo k výběru takového místa. Teorií je hodně, ale jsou tak divoké, že se je člověku ani uvádět nechce. Ve čtvrtek byla brána zavřená, nádvoří hlídali dva leniví psi, takže jsme příležitost vytvořit si vlastní originální teorii nedostali. Ale možná je to jednodušší, než se zdá. Když se člověk podívá, kolik nesmyslných staveb se dneska staví, nelze vyloučit, že se nějaký bohatý a rozmařilý trouba našel i ve vrcholném středověku.
Pod hradem se zanoříte do smíšeného lesa, kráčíte po stinných lesních pěšinkách, kolem pískovcových skal leckdy bizarních tvarů, kolem mokřadů, jezírek, tůní a rybníků. Občas projdete vesničkou jako z pohádky s roubenými staveními, zvoničkami a Božími mukami podél cest. Nezabloudíte, neboť vás vede perfektní turistické značení.
Protože se v tom pískovci dobře kutá, vytesali do něj tamní obyvatelé řadu jeskyní a sklípků, ale také celá obydlí, ve kterých se ještě v osmdesátých letech minulého století bydlelo. Měl jsem možnost do několika skalních apartmánů nahlédnout a upřímně řečeno, pobývat by se mi tam nechtělo!
Druhým významným cílem je hrad Kokořín. Romantická stavba tyčící se nad Kokořínskou dolinou. S originálem kdysi zde stojícím moc společného nemá, ale z hospůdky v podhradí je na něj pěkný pohled. S oroseným půllitrem plzeňského piva (za sedmapadesát korun) a talířem bramboračky (za pětašedesát) pro ušlého cestovatele místo přímo ideální.

Ze Lhotky přes Mělník k Vltavě, den čtvrtý

Za vesničkou Lhotka se změní snad úplně všechno. Kráčíte rovnou cestou mezi poli, sady a vinicemi. Otevírají se výhledy na nezaměnitelnou mělnickou siluetu. Příměstská obec Chloumek je hezky upraveným, typickým příměstským satelitem a s městem ji spojuje několikakilometrový dlážděný chodníček. Podél cesty stojí domy s obrovskými zahradami, kde se sadaří a pěstuje zelenina v daleko větším měřítku, než jsme zvyklí z našeho kraje.
Zemědělská tradice úrodného Mělnicka se nezapře. Zajímavostí Chloumku je kostel uprostřed hřbitova předělaný na smuteční síň. Jistá předzvěst změny využití mnoha českých kostelů.
Dávno pryč jsou doby, kdy se malé vesničky Kokořínska hemžily hospodáři a kupami dětí. Dnes jsou to ve značné míře chalupářské osady, kde marně hledáte prodejnu potravin či hostinec pro našince. Život se přelil do Mělníka. Kromě nových rezidenčních čtvrtí, obchodních domů a průmyslu má tohle město krásné historické centrum a samozřejmě unikátní terasu s výhledem na soutok Labe s Vltavou. Velmi vhodně je na zábradlí vyhlídky umístěn říční reliéf, člověk neznalý totiž s pravděpodobností hraničící s jistotou zamění Vltavu s plavebním kanálem nebo Labem, které je paradoxně z těch dvou řek ta menší.
Na hlavním náměstí Míru je večer sympaticky živo. Zahrádky u hospod jsou plně obsazené, otevřeny jsou dřevěné stánky s místním vínem, u moderní kašny posedávají páry s dětmi a děti jezdí po náměstí na kolech, pouští letadélka. Idyla a dobrá vizitka působení místní radnice, náměstí má žít a být pro lid, ne pro auta ani primárně pro turistický ruch.
Nad náměstím se vedle sebe tyčí mělnický zámek a gotický kostel svatých Petra a Pavla (jeden z nejstarších kostelů v Čechách) s kostnicí. Před kostelem naleznete velmi zajímavou tabuli s přehledem přímých potomků kněžny svaté Ludmily. V žilách mnoha dnešních panovnických rodů koluje její česká, přemyslovská krev!
Mělnický zámek už opět drží rod Lobkowiczů, je částečně zpřístupněn a stojí za zmínku, že tento starý knížecí rod v Mělníce pěstuje vinnou révu a provozuje vinařství
Poslední úsek naší cesty vedl podél plavebního kanálu a zdymadla do Lužce nad Vltavou. Podél vody běží pohodlná cesta, břehy jsou vzorně udržované, jen plavidel je vidět pomálu. Kolem rostou jabloňové, třešňové a hrušňové sady, jejichž konce nedohlédnu.
A na závěr, samotný závěr tohoto veskrze vydařeného putování snad jeden bystrý postřeh mé manželky. V Mělníce i obcích kolem lidé, včetně dětí, daleko častěji, a tak nějak spontánněji zdraví. Člověk by neřekl, jak každý ten „Dobrý den!“ ušlému poutníkovi udělá přítomnou chvíli hezčí.