Fejetony

Hrnčířská ulice je krásná. Kdy jsem tudy šel naposled jen tak, bez cíle a bez záměru? Ze sklepních okem minipivovaru Magistr je cítit hořká vůně, hořčejší, než jakou občas zaplavuje okolí Mendlova náměstí maxipivovar Starobrno: asi dnes vaří nějaký hodně drahý pivní speciál... Na zdi baráku s pivovarem je pokus o umění: pamětní deska pro kvasinku pivní, za její zásluhy, že mění cukry na etanol a oxid uhličitý; deska je doplněna plastikou zobrazující hrdinku v silně nadživotní velikosti, měřítko neuvedeno. Nápis praví: „Vytvořil pan Vlastimil Dvořák z Razové“ – aha, pan Vlastimil Dvořák z Razové, to bude asi nějaký drobný šlechtic se zlatou kvasinkou v erbu. A k tomu ještě spirituální rozměr: „Požehnal P. ThLic. Václav Slouk, děkan děkanství brněnského“.

Všem padlým vzdát úctu

a poklonění – o tom sporu není.

Ale když slyším slova o svobodě

(zvláště z úst některých řečníků),

zdá se mi, že stojí na běhuté vodě

a s pravdou nemají žádného dotyku...

Je výročí,

po sedmi stech letech

bulvár píše o ženách, o dětech,

je výročí, tak všichni žvaní,

(žvaní a žvaní bez ustání),

žvaní a žvaní, až Pán Bůh brání:

o moudrostech i blbostech,

o politice i o kostech,

a jeho dávných zraněních...

Hle, Sládek Miroslav

snaží se získat dav,

být politikem znova!

A soudruhy potěší,

Milouši Jakeši,

tvá upřímná slova...