Poslouchám – zas jednou po čase – Otázky Václava Moravce. A mám víc otázek než sám Václav Moravec. V růžovém stanu z průsvitného tylu sedí (stále ještě) ministr zdravotnictví Roman Prymula, zločinec, který se courá po nocích bez roušky, káže vodu, a přitom v zavřených hospodách pije víno, přesněji řečeno kafe a tonic – ano, víme i to, co se na té schůzce pilo, jen jaksi nevíme, proč se účastníci sešli, o čem ve skutečnosti jednali, ani to, kdo všechno tam byl...

Číst dál...

V našem městysi je umrtveno prakticky vše. Hostince, kulturní akce, dokonce je zrušena i většina plesů plánovaných v zimě. Úřad městyse má otevřeno jen v pondělí a ve středu, vždy pět hodin. Lidé, kteří přijdou mimo tuto dobu, se občas domáhají vstupu a nadávají naší paní účetní, že jim nechce vyhovět. Je to celé těžké! Vnuk chodí do první třídy, paní učitelka je z přerušení výuky celá nešťastná. Má sestra v karanténě je. Pracuje jako ošetřovatelka v domově pro nemocné s Alzheimerovou chorobou a minulý týden pacienty ošetřovala pedikérka, která následně onemocněla. Víc než o sebe se ovšem bojí o klienty!

Číst dál...

Základní školu jsem začal navštěvovat v padesátých letech minulého století – tedy na samém jejich konci, v září 1959. Když slyším cosi o tom, že v šedesátých letech už u nás nešlo o totalitní režim, jen těžko se bráním vzteku. Jako dítě navštěvující v těch letech základní školu jsem nosil na krku rudý pionýrský šátek, ačkoli se mi nelíbil ani trochu – prostě proto, že ho nosili všichni, a nikdo, ani já, si netroufl vyčlenit se z řady...

Číst dál...

„Jo, jo. Koronavirus. To je pěkný svinstvo,“ řekl Jarda a zhluboka se napil ze svého žejdlíku. „Já to měla už v únoru a horší chřipajznu nepamatuju!“ přidala se Jiřka. „Samý blbosti, jenom nás strašej, abysme nechodili do hospody,“ zamručel Karel. „Co lidí umře na vobyčejnou chřipku. A to už vůbec nemluvim o tom, kolik lidí to každej rok klepne!“ „Ty bys sem vlez třeba voknem, kdybych dveře zavřela,“ zasmála se šenkýřka a postavila před Karla desátý půllitr.

Číst dál...

Jako z jiného světa na mne působilo místní zahradnictví. Na neoplocené, ze všech stran volně přístupné ploše jsou vyrovnány řady dnes moderních vysokých záhonů. V těch rostou mrkve, rajčata, listová zelenina, různé druhy květin. Spoustou květů se skví nedaleká skalka. Dostanete-li chuť na mrkvovou polívčičku, vlastnoručně vytáhnete mrkev v potřebném množství a do kasičky vhodíte obnos dle uvážení. Nikdo vás při tom nehlídá, jen občas potkáte zahradnici jedoucí kamsi s kolečkem. Podobně postupujete, když chcete manželku potěšit kytičkou. Jak moc se to vyplatí, neumím odhadnout, ale důvěra vás oblaží na duši...

Číst dál...