Je to smutný pohled na zástup poutníků v dešti, vzdálených stovky kilometrů od domova, který však už nemají. Poutníků bez jasného a pevného cíle, hledajících jen místo, kde by mohli normálně žít. Vidím lidi, nikoliv muslimy, vidím lidi, ne Araby. Lidi. A je otřesný pohled na malé děti capající statečně blátem se svými rodiči. Vidím lidi, kteří v noci nespali nebo jen na kraji silnice při teplotách okolo nuly. A je smutný pohled na ty, kdo tváří v tvář utrpení svých bližních hovoří o zločinech extrémního islámu, jež jsou samozřejmě otřesné, ale jak souvisejí s těmito ubožáky, kteří nemají, kde by mohli hlavu složit? Kolik je mezi těmito utečenci teroristů? Troufnu si tvrdit, že nula. Teroristé nemrznou na krajích silnic; teroristé sedí v křeslech prezidentských paláců. A když se chtějí dostat do Evropy, nepřicházejí pěšky, letí letadlem byznys třídou.