Překvapení, překvapení, překvapení – opakují média i komentátoři nad výsledky sobotních (5. března 2016) parlamentních voleb ve Slovenské republice. Spíš je to ovšem varovně vztyčený prst nad agenturami zkoumajícími veřejné mínění (a nad těmi, kdo jejich výsledky berou vážně – tedy když se jim konvenují – a stavějí je nad výsledky voleb, jako třeba český prezident Miloš Zeman ve svém sporu se Senátem). Slovenští občané se prostě nezachovali tak, jak jim to předepsaly údajně objektivní průzkumy (anebo máme psát „průzkumy“?) – a to je celé překvapení.

Předpovídané vítězství Ficova Smeru se ovšem naplnilo – a předpovídala se i ztráta hlasů této strany, jež dosud vládla zcela sama, nepotřebujíc koaličního partnera; jenom že ta ztráta byla o hodně větší než hlásili průzkumníci. Fico dnes bude, bude-li chtít nadále vládnout, potřebovat nejméně dva koaliční partnery.
Také 14 poslanců a 8 procent hlasů, které získal pro svou stranu „vodca“ (rád si tak dává říkat...) pravicový radikál Marian Kotleba prý bylo překvapením. „To se nemělo stát,“ radí Slovákům český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek; ale ono se to „nestalo“ až teď: o místo na politickém výsluní Kotleba bojuje už patnáct let, jeho předchozí strana Slovenská pospolitosť byla zrušena ústavním soudem a ta nynější, Ľudová strana – naše Slovensko je už poučenější a umírněnější; je zcela legální a řeči o tom, že do slovenského parlamentu se dostali fašisté tudíž mohou znamenat jen jedno: jejich autoři se domnívají, že fašismus je na Slovensku legální... Už v roce 2013 vyhrál Marian Kotleba přímou volbu župana Banskobystrického samosprávného kraje, ačkoli právě premiér Fico o něm prohlásil, že jako politického konkurenta se jej nebojí a že by proti Kotlebovi mohlo kandidovat i „vreco zemiakov“. Funkci župana Kotleba vykonává korektně, vůbec se jejím výkonem neztrapnil, jak někteří doufali. Aby mi bylo rozuměno: tento křikloun mi věru sympatický není, nikdy bych ho nevolil, skryté i veřejné sympatie k hitlerovcům jsou odporné – ale pokud je jeho strana legální a pokud získala desetitisíce hlasů, je třeba ji brát vážně. Zvlášť děsivé mi pak připadá, když před Kotlebou jako před nebezpečím varují čeští komunisté, právě ti, kteří adorují severokorejské masové vrahy z rodinky Kimů a letos se dokonce v oficiálním prohlášení přihlásili k tradici února 1948, puče proti demokratickému státu vynuceného násilnou hrozbou Lidových milicí. Čím se liší čeští komunisté od kotlebovců? Tím, že jsou horší.
Také dělení stran na „systémové“ a „nesystémové“, které často slyšíme v mainstreanových médiích, mi připadá varovné, nedemokratické: o tom, jaký je a jaký bude „systém“ rozhodují výhradně voliči, ne nějaký spolek analytiků.
Pokud by mělo letošní slovenské volby charakterizovat jedno slovo, bylo by to nikoli slovo „překvapení“, nýbrž slovo „protest“ – protest proti oficiální politice jak zprava, tak zleva. Zase, aby mi bylo rozuměno, není mi nijak sympatická podpora pro populistickou „protipolitickou“ stranu Sme rodina milionáře Borise Kollára, člověka jistě velmi rodinného typu, když má devět dětí – ovšem s osmi různými ženami. Ale ústava nedělí poslance na takové a onaké; všichni vyjadřují vůli voličů.
Krize identity slovenské pravice se ovšem po těchto volbách prohloubila. Ze sněmovny úplně vypadly dvě tradiční pravicové a ještě nedávno mocné strany, liberální SDKÚ a křesťanskodemokratické KDH. Na druhém místě za levicovým Ficovým Smerem se podle konečných výsledků usadila „reformě pravicová“ strana SaS Richarda Sulíka. (A prožila si ze soboty na neděli noc plnou stresu, když podle prvních předběžných výsledků sčítání hlasů to vypadalo, že se také ona do parlamentu nedostane, protože nejdřív se vždycky sečtou malé venkovské volební obvody, kde podporu nemá, a až nakonec velká města, voličská základna této strany.) Richard Sulík dnes čeká po Ficovi druhý ve frontě na pokus o sestavení vlády.
V Národní radě Slovenské republiky bude zasedat osm politických subjektů. Jakákoli vládní většina se bude sestavovat těžko. Ale i takováto sněmovna je krok na cestě k zažité, stabilizované parlamentní demokracii, na kterou se Slovensko vydalo vyhlášení své samostatnosti 1. ledna roku 1993.