1.
Přibývá tak nějak situací, kdy člověk neví, jaký zaujmout postoj: jsem docela rád, že nemusím hlasovat v zítřejším britském referendu o setrvání či nesetrvání v Evropské unii: nechtěl bych oslabit Západ tváří v tvář rostoucí agresivitě Východu, na druhé straně právě nějaká opravdu velká & dobře mířená facka je, domnívám se, přesně to, co by bruselská byrokracie & mocenská arogance v tuto chvíli nejvíce potřebovala.

2.
Fascinuje mě úroveň argumentů v probíhající debatě. A to na straně zastánců britského členství především – zastánci odchodu to ovšem mají nesporně jednodušší: nechceme spolurozhodovat o jiných zemích, ale o své zemi chceme rozhodovat sami; nelíbí se nám vysoký počet přistěhovalců, kteří neúměrně zatěžují britský sociální systém (což zatěžují); naproti tomu stoupenci setrvání v EU se snaží působit ekonomickými argumenty, což je těžší, neboť, jak ti poctivější z nich přiznávají, ve skutečnosti stejně nikdo neví, co bude... A tak jsme například slyšeli (jeden příklad za mnohé), že v případě vystoupení Velké Británie z EU klesne hodnota libry a zmenší se možnosti exportu britského zboží – což, jak ví samozřejmě každý absolvent předmětu základy společenských věd na střední škole, nejde dohromady... Vrcholem je výrok premiéra Davida Camerona, že případným vystoupením Spojeného království z EU se zvýší riziko vypuknutí třetí světové války...

3.
Z českých diskutujících mě zaujal bývalý disident František Stárek, když řekl, že kdyby byl britský občan, hlasoval by pro brexit, ale jako český občan je pro setrvání Británie v EU: rozumím mu na 100 % – ale říkám si: to jsme se z našich novodobých dějin nepoučili, to si pořád myslíme, že někdo jiný za nás bude tahat naše horké kaštany z ohně?

4.
Právě dnes, v předvečer britského referenda, nám římskokatolický liturgický kalendář přináší dva britské světce, biskupa Jana Fishera a politika Tomáše Mora; a ti dva přímo symbolizují všechno zlo a dobro. John Fisher, biskup v Rochesteru, byl jediný (!) z celého anglického episkopátu, kdo odmítl uznat krále Jindřicha VIII. za hlavu církve; ačkoli papež Pavel III. rychle jmenoval Fishera kardinálem, neuchránilo to biskupa před popravou. Jindřich VIII. hleděl na kardinálskou hodnost stejně málo jako na skutečnost, že Johna Fishera dobře znal a měl mu za co být vděčný: Fisher byl v letech panovníkova mládí jeho dlouholetým vychovatelem a učitelem. (John Fisher je tak – zatím? – jediný kardinál, který prolil svou krev na popravišti. Stalo se 22. června 1535, přesně před 481 lety. Známějšího z obou, Thomase Mora dal král popravit už 6. června 1535 – a bez ohledu na to, že More byl před panovníkovou roztržkou s katolickou církví lordem kancléřem a snad i (pokud diktátoři mají přátele) královým osobním přítelem... Myslím, že není třeba připomínat Morův život a jeho spisy; snad jen to, že v roce 2000 jej Jan Pavel II. prohlásil za patrona katolických politiků (nevím, jestli někdo z našich politiků slaví dnešní den). Prosím tedy oba světce, aby se přimlouvali za Británii – a za církev i za Evropu, ale nevím konkrétně za co...

5.
Dnes se v Anglii naštěstí pro politický a náboženský postoj už nepopravuje – ale zato se vraždí. Pokud zastánci názoru IN zítra vyhrají, bude to při celkové vyrovnanosti obou táborů nepochybně důsledek tragické smrti labouristické poslankyně Jo Coxové. (Kdyby chtěl být člověk stoupencem konspiračních teorií, což být nechce, napadlo by ho, že vrah Coxové Bernard Kenny je obdoba Marinuse van der Lubbeho, muže zapleteného v roce 1933 do požáru Reichstagu, což Hitler zneužil při svém nástupu k moci – že kdosi Kennyho vyhecoval, aby s výkřikem „Britain first“ zavraždil čelnou političku, a tak posílil právě opačný názor... Ale dost konspirací.

6.
Závěr? V tuto chvíli žádný. Na rozdíl od britského tisku Skleněný kostel nevydává k referendu žádné stanovisko – a na rozdíl od českých mainstreamových médií (to doufám) ani nikoho nehecuje.