Jestli nějaký český politik vzbuzuje dojem klidu a jakési (jak to mám říct?) pevné půdy pod nohama, je to předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek: dosud jsem od něj neslyšel žádná silná slova, neviděl výbuchy emocí, ba ani nezažil nějakou opravdu ostrou polemiku. Skutečná „klidná síla“ – jak zněl jeden z minulých sloganů jeho strany.
V dnešním (27. 7. 2017) rozhovoru s moderátorkou Zuzanou Tvarůžkovou na okruhu ČT24 však přece jen poněkud vypadl z obvyklé role. Řekl bych, že svého stranického kolegu (a konkurenta) Jiřího Čunka napadl hodně znevažujícími, nevybíravými slovy: Jiří Čunek je „výrazný regionální politik“, tedy, rozumějte tomu, nikoli politik celostátního významu, ve svém regionu umí vyhrávat volby a voliči na Zlínsku prý nejsou hloupí a jistě vědí, proč ho volí – ale jako by se tím řeklo, že ve skutečnosti hloupí jsou, jelikož Jiří Čunek je podle Bělobrádka „velmi svérázná postava“, „rád mluví o věcech, kterým nerozumí“ a v rámci KDU-ČSL (předseda strany skutečně užil tato slova) je – „určitá atrakce“. No – myslím, že někomu jinému zas může jako „atrakce“ připadat i sám Pavel Bělobrádek.
Zkrátka: jeden z osmi senátorů, členů strany a jediný hejtman, kterého strana má, leží svému předsedovi hodně hluboko v žaludku. I tomu, kdo nemá žádné zpravodajské zdroje ze zákoutí lidové strany, je jasné, proč. Důvodem je krach volebního projektu s hnutím Starostové a nezávislí.
Byl to prý právě Jiří Čunek, řekl Bělobrádek, kdo rozhodl na zasedání celostátní konference v Jihlavě, že toto spojení bylo těsnou většinou odhlasováno, když je tehdy podpořil – ale pak „otočil a kopal do toho“. (Jak bezcharakterní! chtěl nám tím Pavel Bělobrádek nasugerovat!) Jenže Jiří Čunek (a já nejsem žádný jeho ctitel) jen jednal racionálně: když viděl nějakou možnost pro zlepšení volebního výsledku KDU-ČSL (zejména v regionech, kde jsou lidovci tradičně velmi slabí), byl pro – a když průzkumy všech agentur opakovaně ukazovaly, že projekt voliče nezaujal – a hrozilo znova, že KDU-ČSL se octne, a teď už zřejmě natrvalo, mimo sněmovnu, vyzval prostě k tomu, aby se zatáhlo za záchrannou brzdu. Což se stalo.
Lidovci si tím zřejmě zachránili kůži – ale určitý dojem trapnosti samozřejmě zůstává: vždyť už visely billboardy propagující „sílu, kterou má smysl volit“ – a teď lidovci přemýšlejí o novém hesle; a lidé si pamatují videoklip z tvůrčí dílny Filipa Renče, kde jdou nejdřív dva chlapci mezi ohradami s dobytkem a pak dobytek i chlapci mizí a usmívají se na nás Gazdík a Bělobrádek...
Ovšem trapnost nejde za senátorem, nýbrž za předsedou. Za politikem, který se neodkázal vzdát snu, že se stane díky dvojkoalici předsedou vlády, dokud z něj nebyl násilím vyveden členskou základnou. Ambiciózní politik Bělobrádek si prostě prožil, co před ním už pár ambiciózních politiků KDU-ČSL: být předsedou strany třeba jen s tenkým křesťanským nátěrem je v tomto z většiny antikřesťanském národě strop natolik nízký, že politikovi nikdy nedovolí, aby se úplně narovnal. Nejvíc, co může být, je jenom menší partner (jak nepříjemná role!) v nějaké koaliční vládě.