Mám problém psát o Tomiovi Okamurovi. Jsou věci natolik zlé, že se s nimi nemá ani polemizovat, je lepší je ponechávat Božímu milosrdenství a Božímu trestu, například pohlavní perverzita anebo ziskuchtivost – tak nám to radí svatý apoštol Pavel (Ef 5, 3).
Mezi takovéto jevy řadím i politické působení japonského a českého občana Okamury. Nijak se nechystám vyvracet jeho názory, nemám v úmyslu vysvětlovat, proč jsou špatné, a děsit se toho, že se našli ne nepočetní kněží a sebevědomí aktivní laici, kteří nám volbu této postavy doporučovali jako správný křesťanský postoj. Lepší je vše nechat jen Boží moci a prozřetelnosti.
Ale přece jen, aniž bych se ho pokoušel analyzovat, na něco bych chtěl poukázat. Ovšem než přejdu k Okamurovi, nejdřív dvě poznámky, jednu o Tonym Blairovi a jednu o Ludvíku Vaculíkovi.
Ludvík Vaculík: v jeho románu Morčata mě svého času velmi zaujala rada, že chceme-li někoho nového doopravdy poznat, máme si počkat na jeho první samostatný krok – ne na reakci na kroky jiných, ne jednání nutně vyplývající ze situace okolo, ale na jeho první samostatnou iniciativu; tím prý nám o sobě řekne skutečně vše.
A Tony Blair. Když tento bývalý britský ministerský předseda v jednom svém projevu prohlásil, že Britové jsou nejlepší národ na světě, téměř mě to vyděsilo: náhle jsem si uvědomil, že přes všechny výhrady k multikulti a všerelativizující praxi i rétorice je to lepší než takovýto nacionalismus, hra na nejlepší národy na světě ve stylu 19. století. Vždyť právě taková filozofie vedla k rozpoutání dvou světových válek.
Ale pak jsem si říkal, už s trochu humoru, že holt, někdo prostě musí být nejlepší (i když součást toho, že je dobrý, by měla být skromnost) – a jestli ti Britové nakonec opravdu nejsou nejlepší: vždyť například – kromě jiného sportování – vynalezli i fotbal, kopání do vzduchem nafouknuté kožené koule, které fascinuje doslova celý svět, arabské šejky, džihád nedžihád, latinskoamerické gauchos i vatikánské kardinály... Ale také přišli na princip veřejnoprávního rozhlasového a televizního vysílání: geniální řešení kvadratury kruhu, kdy vysilatel je rozsahem celostátní, ale není státní, nedostává ani libru ze veřejných rozpočtů; z moci státu je ekonomicky nezávislý, ale není státní, spravuje se sám. Samozřejmě jej veřejná i ekonomická moc různě ovlivňuje, tomu se nedá zabránit, ale přímo jej neřídí. Ani předseda vlády, natož jednotlivý poslanec či ministr nesmí říkat, co vysilatel smí anebo nesmí, a nezbývá mu, pokud chce do vysílání, než si nechat líbit nepříjemné otázky. Premiér drží v ruce moc, řídí stát – ale musí si nechat kýmsi nadávat a je podroben veřejné kontrole. Snad jsou i dnes možné nezávislé noviny, ale není možná nezávislá televize a rozhlas, bez toho, že jí stát, svým způsobem sám proti sobě, přizná koncesionářské poplatky.
Situace pro jakéhokoliv diktátora zcela nepřijatelná.
A nyní Tomio Okamura. Číhal jsem, podle Ludvíka Vaculíka, jaký bude jeho první samostatný krok. Bylo to prohlášení, že chce do vlády? Bylo to vymezení vůči Babišovi? Ne: byl to jeho výrok, že chce zestátnit veřejnoprávní rozhlas a televizi! Já jsem ten, kdo bude vládnout, mě nikdo nepříjemné otázky klást nebude, já si určím, co se bude říkat a co ne. Já vládnu, já mám ruku na státním měšci a já budu živit rozhlas a televizi.
Okamura je mentalitou diktátor – ale malý a hloupý diktátor: v dnešní Evropě není možné primitivně zestátňovat média veřejné služby. To je, jak plyne z jejich reakcí, jasné všem politikům odprava doleva, včetně Andreje Babiše.