Opozice dnes (14. 12. 2017) v pražském zastupitelstvu neuspěla s návrhem na odvolání primátorky Adriany Krnáčové. Trosky lávky přes Vltavu, která se zřítila 2. prosince, dosud, pochopitelně, nemohly být prozkoumány tak, aby byl k dipozici spolehlivý závěr. Odpovědnost, technická i politická, se jistě ještě řešit bude.
Takové minimum, které může občan od veřejné správy očekávat, je, aby se nemusel obávat chodit po veřejně přístupných komunikacích, včetně mostů.
Přesto v různých, i docela dobře fungujících zemích mosty občas padají. Jednoho letního rána v roce 1976, kupříkladu, spadl ve Vídni Reichsbrücke, jeden z velkých mostů přes Dunaj (nikdo při tom nezahynul, stalo se to za kuropění a Vídeňáci tak brzo nevstávají).
Ale když 8. srpna 2008 udeřila do kolejiště konstrukce rozestavěného mostu přímo před plnou rychlostí jedoucí rychlík – a zahynulo při tom osm lidí, nic zvláštního se nestalo. Nebo stalo? Těžko říct. Z verdiktu Okresního soudu v Novém Jičíně, jak jej vynesl 7. prosince letošního roku, plyne oboje – anebo nic? Soudce Jaromír Pšenica četl předlouhý seznam nedostatků, které se při stavbě mostu projevily, ale to byla jen ilustrace závěru: „Soud neví, proč most spadl.“ Při stavbě mostů se u nás dějí tajemné věci, jejichž souvislosti a vzájemné vazby není lidský duch schopen pochopit. Přesně tak. „Dnes už nikdo není schopen schopen přijít na to, proč ten most spadl,“ zaznělo doslova.
Dnes? Po devíti letech a čtyřech měsících odkladů? S řadou absurdně odlišných znaleckých posudků, ale bez revizního posudku?
Veřejný žalobce, který žaloval deset lidí z několika firem, se sice proti rozsudku odvolal, ale i tak zůstává rozhodnutí novojičínského soudu bez pochyby temnou skvrnou české justice.