Málokdy mě ještě něco v našem českém politickém životě doopravdy NAŠTVE: spíš mám, řekl bych, sklon k posmutnělosti a rezignaci. (Rezignace, královna všech ctností...)
Ale tentokrát jsem skutečně myslel, že vzteky roztrhám televizor.
Neděle 21. ledna 2018, Otázky Václava Moravce, nejoblíbenější kabaretní pořad české televize, jako jeden z hostů Václav Bělohradský. Mluví o současné politické krizi, hovoří velmi rozumně, se spoustou postřehů a myšlenek; což mě, po pravdě řečeno, u tohoto chameleona schopného mluvit podle momentální objednávky tu o „kapitalistických ctnostech“, tu o marxismu jako vrcholu evropské civilizace, překvapuje. A tak mu naslouchám.
Ovšem jen do chvíle, než se, jakoby mimochodem, zmíní o své „krátké a nepříliš vážně brané volební kampani“.
Ty hajzle! Tak to říkáš teprve teď? Proč jsi to neřekl přímo v té kampani? Ušetřil bys tisícům slušných lidí rozvažování, jestli bys měl být senátorem za Prahu 6 ty, anebo ředitel gymnázia Jana Keplera, poctivý, chytrý a slušný člověk, a ušetřil bys mu (tvoje prachy mě nezajímají) peníze za kampaň.
Ale tvoje kampaň do Senátu v Praze 6 v ničem nenaznačovala, že ji nebereš vážně, snad kromě toho, že jsi chodil na debaty nepřipraven, ale to spíš vypadalo, jako že jsi si tak jistý svojí slávou a výmluvností, že se ani moc připravovat nemusíš. Že lidi tě budou volit už jen z vděčnosti za to, že se v jejich zanedbaném obvodu uvolil kandidovat takový Někdo, jako jsi ty!
A jakou cenu mají všechny tvé kecy právě o úpadku legality, o společnosti a politice, když kandiduješ do vrcholného zákonodárného orgánu – a nemyslíš to vážně? Jakou cenu mají tvé úvahy o čemkoli, když jsi schopen předstoupit před voliče, ne aby ses ucházel o jejich mandát, o jejich podporu – ale aby sis z nich dělal srandu?
No, říkal jsem si, když jsem se s tím, co jsem slyšel, srovnal, možná že Bělohradský bral ve skutečnosti svoji kandidaturu vážně – jen si není ještě ani teď, po letech, schopen přiznat, že prohrál, protože proti němu stál někdo důvěryhodnější, připravenější – prostě lepší...
Ať tak, čí tak – v každém případě je postoj Václava Bělohradského hoden pohrdání.