Rozhodně ne nekrolog – nejsem hudební kritik. Ale také ne vyvážený soud. Pokud soud, tak nevyvážený a jak jen možno omylný a mylný.
Když slyším slova ctitelů, když vidím hořící svíce a dovídám se, že premiér, sám nevěřící, navrhl jako místo pohřbu zpěváka katedrálu svatého Víta, musím stále myslet na to, co řekl polský novinář Mariusz Szczygieł, autor knihy Gottland: „Karel Gott je sacrum v desakralizované společnosti.“ Ale to je jen část pravdy.
Když režisérka Helena Třeštíková hledala pro svůj časosběrný dokument o třech generacích jedné rodiny nějaký spojovací moment – řekla: „nějakou jistotu“ – zvolila Karla Gotta. Ať bylo jak bylo, ať vládl jakýkoli režim, vždy tu byl Karel Gott a zpíval.
A sloužil! Karel Gott podpořil komunistický režim i volební kampaň Václava Klause, když komunistický režim už skončil. Ale především zpíval: i lidé, kteří jsou ctiteli jiných hudebních žánrů, uznávají, že Karel Gott zpíval krásně.
Kdo zpívá, ten zvítězí. Vždycky, to je zákon. I lidé, kteří nesnášejí komunisty, milovali Karla Gotta, i lidé, kteří nevolili Václava Klause, si váží Karla Gotta.
Po sovětské okupaci v roce 1968 se Karel Gott vrátil do Československa, ale napětí mezi ním a pookupačním vládcem Gustávem Husákem rostlo. Nakonec se Karel Gott rozhodl – v roce 1971 – přece jen zůstat v cizině. A Husák ho přesvědčil, aby se vrátil. Kdo z obou zvítězil? Husák? Kdo koho zahrnul tituly a oceněním? Karel Gott ani nemusel, když nechtěl, a to nechtěl, zpívat politické písně...
To, že politik, který nechal odejít do exilu tisíce lékařů, vědců a desítky spisovatelů, přemlouval zpěváka, rozčililo spisovatele Milana Kunderu až doběla – jeho nepřemlouval z pookupační vládnoucí garnitury nikdo – a ve svém románu napsal, že Karel Gott je „idiot hudby“. V pozdějších vydáních románu Milan Kundera tato slova škrtal. Kdo zvítězil? Ten, kdo píše, nebo ten, kdo zpívá?
Tomu, kdo zpívá, se odpustí všechno: Anticharta i trapné pozdější výmluvy, že jen podepsal prezenční listinu. I to, že proti režimu nikdy nevystoupil, ale pak, když už bylo jasné, jak vše dopadne, zazpíval z balkonu Melantrichu společně s emigrantem a přímo ztělesněním odporu Karlem Krylem.
Právě ve své bezpáteřnosti je Gott symbolem a ztělesněním národa. Legitimizací podobných postojů milionů lidí. Žádná výčitka svědomí jako Marta Kubišová.
Ovšem musel zpívat. Marta Kubišová, jak známo, dvacet let nezpívala.