Takoví skvělí lidé nám vládnou! Vždyť nebýt jejich moudrých a správných rozhodnutí, už dávno bychom všichni pomřeli, a jak pravil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, nebylo by kam dávat mrtvoly, protože márnice by už nestačily… A že máme, o tom nepochybuji, skvělé márnice, které nám závidí celá Evropa. Ale pořád vládě to vládnutí někdo kazí a komplikuje. Jednak tedy si to jaksi ti, kteří vládnou, kazí sami, když nejsou schopni ani den přicházet se stejnými, sjednocenými stanovisky, to znamená nejdřív se spolu dohodnout a teprve potom předstoupit před veřejnost. Ale to nic, nakonec se ANO a ČSSD vždycky nějak domluví a vláda vydá právě to správné rozhodnutí, a abychom si její péči více užili, tak za chvíli vydá jiné rozhodnutí, taky správné...

Ne, o tohle ani tak nejde. Horší je, že vládě se do vládnutí pletou i jiné orgány, které nemají co mluvit a snad ani nemají ani existovat, ale vláda je musí akceptovat, jelikož platí ústava – jakkoli, a o tom ani na okamžik nepochybuji, by ji vláda nejradši zrušila. Zatím to nejde.

A tak je tu pořád ještě Senát, „senátní špína“, jak nám přečetla z esemesky ve svém mobilu při jedné sněmovní debatě ministryně financí Alena Schillerová. Teď k tomu ještě přibyla, abych tak řekl, i soudní špína, konkrétně Městský soud v Praze (nemá náhodou dohodu s Tchaj-wanem, naším největším nepřítelem?).

Demokratický systém, a teď už mluvím bez sarkasmu, to je množství vzájemných vazeb a souvislostí, kde, když zatáhnete za jeden provázek, může se celá stavba prohnout i někde úplně jinde. (Proto je tak důležité, vracím se na okamžik k ironii, abychom teď všichni táhli za jeden jediný provaz, samozřejmě ten vládní.) Když Poslanecká sněmovna přijímala současný zákon o krizovém řízení, z poslanecké iniciativy do něj na poslední chvíli přibylo velkorysé ustanovení o náhradě škody; takové, jaké je myslím ve světě ojedinělé a v podstatě vládu zavazuje, aby lidem uhradila škody, které jim způsobí vyšší moc, u nás dosud nejčastěji voda; ovšem vláda nemůže přejímat finanční zodpovědnost za přírodu. Dobře to vysvětlil v rozhlasovém rozhovoru právník Aleš Rozehnal: když při povodních voda podmáčí dům, který je třeba strhnout, aby nepoškodil jiné domy, má jeho majitel právo na odškodnění; když ale dům sebere velká voda, nesnese za to vláda žádnou finanční odpovědnost. Podle naší současné platné legislativy však hrozilo, že vláda bude muset uhradit v plné výši všechen ušlý zisk všem podnikatelům, kteří museli v důsledku nejen vládního nařízení, ale i jako důsledek epidemie koronaviru samotné uzavřít své obchody a provozovny.

Tomu se vláda vcelku oprávněně bránila, ale – což je pro ni žel tak typické – nikoli čestným způsobem, například novelou krizového zákona, která by z něj odstranila poslaneckou výšivku – nýbrž tím, že tak trochu ohla právo a jednání podle krizového zákona nahradila tím, že tatáž ustanovení nově přijala podle zákona o ochraně veřejného zdraví, který s vyplácením náhrad nepočítá. Hotovo, dvacet, vymalováno, může se jet dál. Opatření podle krizového zákona může přijímat jen vláda jako celek – a pouze ve stavu nouze, zato opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví může přijímat sám ministr zdravotnictví. Ale jistě není možné pouhým rozhodnutím ministra uzákonit tak závažné zásahy do ústavních práv, jako je svoboda pohybu či svoboda podnikání. Tak právě toto napravil čtvrteční (23. 4. 2020) rozsudek Městského soudu v Praze.

Vláda obratem (24. 4. 2020) znovu přijala tatáž omezení podle krizového zákona. No, omezení pohybu a povinnost chodit osvětě maximálně ve dvou už se neobnovilo, smí nás být spolu až patnáct.

Žijeme s těmito omezeními ostatně už pěkných pár týdnů. A myslím, že jsou rozumná a že se osvědčila. 

Ale proč tolik keců? O záchraně životů a podobně? Místo aby normálně řekli, udělali jsme úřednickou chybu, soud na to poukázal a my to teď napravujeme? Ale ne – vláda koná vznešené dílo, zachraňuje životy, a to v takové pandemii, jakou (!) tato planeta dosud nepoznala, jak řekl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, a tak to bez keců prostě nejde.