Slovo kurzarbeit se v Česku vžilo; působí však stále jako něco nového, nečekaného. Přitom v Německu, v zemi svého původu, to žádná novinka není; kurzarbeit tam byl poprvé zaveden ještě za časů císařství, před více než sto lety.
Princip je právě tak jednoduchý, jako prozrazující určitou velkorysost a schopnost originálního myšlení. Zaměstnavatel v čase krize nepropustí přebytečné zaměstnance, pro které teď nemá práci, ale nechce o ně přijít pro budoucnost; stát zaplatí zaměstnanci za tu část úvazku, po kterou zaměstnanec nepracuje, tak, jako by pracoval – tím sníží nezaměstnanost a ušetří si peníze na podporu v nezaměstnanosti; všichni, zaměstnanec, zaměstnavatel i stát, tak přispějí k rychlejšímu návratu do normálního stavu po odeznění krize.
Tím jediným, kdo nese břemeno vynálezu jménem kurzarbeit, je státní pokladna; stát proto podmiňuje kurzarbeit různými omezeními, jejichž rozsah je někdy, jako v současné době u nás, předmětem urputného vyjednávání.
Nynější koronavirová krize je ovšem jinak přímo učebnicový příklad situace, kdy má smysl uplatnit kurzarbeit: hrozící nezaměstnanost není výsledkem odbytových potíží, nýbrž naopak, dolehla na nás v čase, který by jinak, nebýt nového viru, představoval čas konjunktury; a tomu, že krize brzy přestane, ať už v důsledku toho, že nemoc poleví, nebo že si na ni zvykneme, věříme všichni.
Na základě kurzarbeitu byl konstruován i vládní program Antivirus, platný u nás od 31. března letošního roku do 31. října. Ale, jak trefně poznamenal ekonom Mojmír Hampl, nejde v tomto případě o „Kurzarbeit“, tedy „zkrácenou práci“, nýbrž o „keine Arbeit“, tedy „žádnou práci“, stát totiž v programu Antivirus refundoval v podstatě celou mzdu, takže, abych dál citoval Mojmíra Hampla, učinil tak z lidí, kteří pobírali podporu podle tohoto programu, další velikou skupinu státních zaměstnanců, deformoval pracovní trh a držel při životě i firmy bez perspektivy, které by jinak, v podmínkách normálně fungujícího trhu a konkurence, neměly šanci. To se má podle nového kurzarbeitu změnit.
Mezi tím, jak funguje kurzarbeit v Německu, a tím, co tedy má začít platit u nás, však zůstává i tak mnoho rozdílů; především, jak se zdá, bude český kurzarbeit o hodně velkorysejší, zejména k méně vydělávajícím, čili méně kvalifikovaným skupinám zaměstnanců. Tedy rys populismu.
A hlavně: konečné rozhodnutí o tom, ve které firmě se kurzarbeit uplatní a kde ne, má mít vláda. Zatímco v Německu, při splnění přesně stanovených podmínek, rozhoduje dohoda mezi zaměstnavatelem a závodní radou: prosím, závodní radou, nikoli odborovou organizací (jak u nás občas slyšíme); závodní rady, jako orgán samosprávy zaměstnanců a jejich spoluúčasti na vedení podniku, prosazené po druhé světové válce kancléřem Konradem Adenauerem, jsou strukturou, kterou u nás vůbec nemáme… Ale to už by bylo na jiný komentář.