Je brzy ráno, za oknem je ještě černočerná tma. Je 23. listopadu, ale nikdo ještě neví, jaké budeme platit v příštím roce daně. Nikdo, ani občané, ani podnikatelé, ani poslanci, ani premiér, ani ministryně financí, nikdo to neví… Kolik je na světě rozvojových republik, kde je taková situace? Možná, že není ani jedna. Sdělit občanům, a zejména podnikatelům, s dostatečným předstihem, jaké budou daně, aby si mohli zodpovědně naplánovat příští rok, patří k zásadní slušnosti vlády vůči lidem.
Ovšem nejsou jen rozpočty států, je i velké dílo v sedmiletém rámci, Mount Everest kompromisů, rozpočet Evropské unie; ten taky ještě není schválen. Momentálně je zablokován vetem Polska a Maďarska. Polsko se zbláznilo: vůbec se neřídí zásadou, že co je doma, to se počítá: právě země, která má být podle nového rozpočtu EU tím největším příjemcem, rozpočet blokuje! Jako by Poláci nevěděli, že peníze jsou vždycky až na prvním místě! Slýcháme to často z oficiálních míst: oba státy si nepřejí, aby se čerpání evropských dotací podmiňovalo „vládou práva“.
To si Polská rzeczpospolita přeje vládu bezpráví? A stejně tak Magyárország?
Nebo se spíš nechtějí nechat koupit a hájí si aspoň rezidua své státní suverenity? Svých názorů, své víry, svého pohledu na svět?
V sociální bublině, v níž se pohybuji, je Viktor Orbán třaskavé téma: má totiž mnoho nadšených příznivců a jenom já na něj pořád nasazuji. I mně je na jeho politice leccos příjemné, ale vytýkám mu pořád něco, nejvíc to, že jeho boj s opozicí není pokaždé fair, nepostrádá názvuky rasismu (židovský původ George Sorose) a prvky manipulace, ale také to, že jeho, jak to nazvat, řekněme malebná protibruselská rétorika neodpovídá vždycky realitě, že se s bruselskými strukturami nakonec pokaždé jaksi dohodne (stejně tak jako se svého času vždycky dohodli Maďaři s Vídní), něco si vybojuje, v něčem ustoupí, třeba tajně (jako to bylo v případě přijetí uprchlíků, jejichž příchod do Maďarska se pokusil utajit před vlastní veřejností); prostě nemám rád diktátory, ani potencionální diktátory. To polský Jarosław Kaczyński v sociální bublině, kde se pohybuji, zdaleka tak populární není: je to spíš zákulisní hráč: nemá rysy mužného a dominantního vůdce, kterého by mohli lidi následovat.
Brusel je bezedná studnice kompromisů: myslím si, že nakonec Polákům a Maďarům v něčem ustoupí a Maďaři a Poláci taky v něčem ustoupí, přičemž to, co se řekne nahlas, nebude to hlavní, hlavní bude to, co zůstane za slovy – a rozpočet se schválí. Nežijem právě v době cti, vážnosti a důslednosti.