Jan Hamáček hned po sjezdu, který jej potvrdil jako předsedu ČSSD, odstranil svého konkurenta Tomáše Petříčka z postu ministra zahraničí a toto místo nabídl současnému ministrovi kultury Lubomíru Zaorálkovi. Nedovedl jsem si představit, že by takovou důležitou otázku, jako je obsazení Ministerstva zahraničních věcí, neměl předseda vládní strany dojednanou s tím, koho se týká, dříve, než ji zveřejní. Ale, jak se dnes ukázalo na Zaorálkově dopolední tiskové konferenci, asiže neměl.
Zahraniční politika je vášní Lubomíra Zaorálka, a tak jsem nepředpokládal, že když dostal možnost převzít ministerstvo, mohl by nabídku odmítnout; totéž si asi myslel i předseda ČSSD Jan Hamáček. Úvaha to byla správná, Lubomír Zaorálek nabídku neodmítl – jenže ji ani nepřijal.
Na svém současném postu ministra kultury, tedy šéfa jednoho z pandemií nejvíce zasažených rezortů, Zaorálek odvedl nepochybně kus práce – a nadto si, což je rovněž velice nesnadné, získal širokou podporu kulturní obce. Na jedné straně tedy lákavá vize být ministrem zahraničí, i když jen na pár měsíců, na druhé straně děsivá vize nevole vždy vlivných a oblíbených představitelů kultury, že je jejich ministr uprostřed pandemie opustil. Jak se rozhodnout?
Lubomír Zaorálek se rozhodl rychle: nerozhodne se vůbec. Jako chytrá horákyně: ani nahá, ani oblečená, ani pěšky, ani na voze… Vrabce v hrsti, Ministerstvo kultury, Lubomír Zaorálek z ruky nepustí, holuba střeše, Ministerstva zahraničních věcí, se nezřekne.
Taková pozice se ovšem nedá držet věčně, nabídku, jakou dostal od Andreje Babiše Karel Havlíček, totiž aby vedl dvě důležitá ministerstva současně, před Zaorálka nikdo nepoložil, a tak svou nerozhodnost mohl zdůvodnit jen tím, že si bere čas na rozmyšlenou. Čas na to, aby se mohl zodpovědně rozhodnout. Jak dlouho to potrvá? Prý několik týdnů! Skutečně jenom týdnů?
Pozice, do které se Lubomír Zaorálek sám jmenoval, je skutečně úžasná. Pokud jde o rezort zahraničí, je to pozice jakéhosi nadministra: k tomu, aby byl ochoten stát se pánem v Černínském paláci, si Zaorálek stanovil řadu podmínek, o kterých chce jednat s předsedou ČSSD a s premiérem. Jsou to podmínky, rozumné a logické, spočívající především v tom, aby se zahraniční politika dělala na ministerstvu, a ne na pražském Hradě, kde je, jak Zaorálek správně připomněl, také například místo zmocněnce pro vztahy s Ruskem, na kterého nemá rezort zahraniční žádný vliv. Ale je jasné, že ani Miloš Zeman, ani Andrej Babiš nebudou v nejmenším ochotni v čemkoli ustupovat nějakému Zaorálkovi.
A stejně legrační podmínky si tento zkušený sociálnědemokratický politik stanovil, pokud jde o Ministerstvo kultury: předá je jen tomu, kdo bude schopen okamžitě a ihned začít řídit tento úřad stejně kvalitně jako on sám; nikoho takového všem nejmenoval, takže asi v celém národě nikdo takový není, protože to by jinak o něm Zaorálek věděl.
Předseda ČSSD Jan Hamáček na pozici ministra kultury po Zaorálkovi vybral svého blízkého spojence ve stranických půtkách Jana Birkeho, přítele, který sám přiznává, že nemá potřebné vzdělání, ale prý to nevadí, starostu v Náchodě, který už si stihl „poladit“ jak bude držet oba posty současně, Náchod i kulturu. Jenže všechno špatně! Lubomír Zaorálek takového kandidáta vůbec nevzal vážně, a pokud někomu, tak jemu Ministerstvo kultury jistě neuvolní.
Jaký je závěr? Jaké je shrnutí? Rozklad ČSSD dál vesele pokračuje.