Napsal jsem, že za vejbuch ve Vrběticích můžou Američani. Kdo jiný? Američani můžou přece za všechno špatné – a exploze ve skladu lihovin, e, chci říci trhavin nic dobrého není. Co dál? Myslím, že Američani u nás nepotřebují vůbec ambasádu, mají-li KSČM a Vojtěcha Filipa; jen by se mu mělo dát ještě kulaté razítko, aby mohl vyřizovat i víza.
Filipův návrh, aby se podezření na americkou účast na tragédii ve Vrběticích řešilo jmenováním společné (tedy česko-americké) vyšetřovací komise, pochází jistě přímo z Washingtonu. Mohlo by se to zavést obecně: například při podezření z korupce by věc vyšetřovala společná komise za účasti policie i podezřelého; otázka věčných úniků ze spisů, ke kterým u nás stále dochází, by se tím definitivně vyřešila.
Jinak: připadá mi bizarní, jak představitelé vládní garnitury pořád opakují, že jsme suverénní země (a hrdá a sebevědomá) – to to snad není samozřejmost, že jsem suverénní země? To o tom musíme sami sebe přesvědčovat?
A jako by cítili potřebu pořád se omlouvat: chtěli bychom to zamést pod pod koberec – ale, chápejte, žel nemůžeme, jsme totiž suverénní země...
Premiér dokonce navrhl řešení (ale pak se za to omluvil): nešlo o útok na Českou republiku, nýbrž o útok na zboží bulharského obchodníka (ten se teď ovšem tváří, že žádné zboží ve Vrběticích neměl – mezitím se přiznal, že měl, pozn. 24. 4. 2021). Když v Bruselu chtěli vyšetřovat střet zájmů našeho premiéra (stejně nakonec nic nevyšetřili, to snad až potom, co prohraje volby), tak to útok na Českou republiku podle něho byl. (Mezitím v Bruselu zveřejnili definitivní verdikt, že Andrej Babiš ve střetu zájmů je; poznámka 24. 4. 2021).      
Teď něco ze sousedního soudku (naplněného ovšem daleko horším obsahem). Česká koreanistka Nina Špitálníková vydala knihu rozhovorů s uprchlíky ze Severní Koreje nazvanou Svědectví o životě v KLDR. Myslel jsem si, že o Severní Koreji něco vím, ale nevěděl jsem nic. Respektive to, co jsem věděl, bylo jen hodně málo, pěna na povrchu té hrůzy.
Společnost v Severní Koreji se dělí na 41 kast, přičemž ty nejnižší nemají ani právo na teplou stravu. Dětská práce je v Severní Koreji samozřejmostí; děti chodí pracovat rády, protože se tam najedí.
Za vlastnictví DVD se západním filmem trest smrti – pro celou rodinu. Za krádež krávy taky trest smrti. 400 oficiálně uváděných poprav ročně.
Vždycky jsem se divil, jak dokonale pochodují severokorejské útvary na přehlídkách. Až teď jsem to pochopil: jeden z respondentů paní Špitálníkové řekl, že když se člověk něco učí deset let, tak už to pak umí. Netušil jsem, že povinná prezenční vojenská služba pro každého muže trvá v Severní Koreji deset let!
V kasárnách se netopí, omrzliny se začínají řešit ne, když je noha červená, ale černá. Děs děsů. 
Ale:
VŠEHO DO ČASU, PÁN BŮH NAVĚKY!