Zatímco debata před vyslovením důvěry vládě Petra Fialy trvala dvaadvacet hodin, řečňování před schválením pandemického zákona hodin pětatřicet; dnes (2. února) však sněmovní většina (většina tak, ji do svého zákonodárného sboru vyslali občané), přece jen dostala možnost se uplatnit a novela pandemického zákona byla (po vyjasnění zmatků při samotném hlasování) – konečně přijata! Myslím si, že je to norma rozumná a v dané epidemiologické situaci, ale hlavně z hlediska toho, co by mohlo přijít, potřebná. Je dobré, aby vláda měla pravomoci, které zákon přináší, jaksi v zásobě... Ale na řadě je ještě verdikt Senátu a prezidenta.
Na obstrukci při schvalování vlády se podílely oba opoziční poslanecké kluby, na politickém představení před protipandemickým zákonem už jen Okamurova SPD. Jaký bude další rekord sněmovního obstrukčního mluvení, pane Okamuro? A kdy jej hodláte předvést? Už při schvalování možnosti korespondenční volby pro Čechy v zahraničí?
Myslíte si opravdu, že můžete unavit, utahat (nebo snad až k šílenství dohnat?) vládní poslance, takže se úplně vzdají svých legislativních cílů? Nebo že v nějaké pohádkové chvilce vláda někdy nad ránem zavře oči jak Šípková Růženka a bdělí poslanci opozice ji přehlasují? Co si vlastně myslíte?
Skutečně, občan jako já, který nevěří Tomiovi Okamurovi ani slovo, si nutně klade otázku, o co tomuto „japonskému poslanci z Moravy“ jde. Odpověď je jistě jasná, jde mu o volební hlasy, tím o peníze, postavení a moc. Ale proč pro jejich získání zvolil právě metodu násilí a obstrukce?
Je to skutečně člověk, který má radost, když ubližuje druhým, nenechá je vyspat se, když jim těžce komplikuje jejich vládní práci? Tedy je „kazisvět“, jak to o něm napsal jeho rodný bratr Hayato, rovněž člen sněmovny, jenže za vládní KDU-ČSL?
Tomio Okamura si ve svém předchozím, předpolitickém životě užil své. Nejen jako neprivilegovaný a kvůli svému fyzickému typu podezřelý občan v Japonsku – ale i jako úspěšný podnikatel s mezinárodními kontakty v Česku. Nejen dřinu a tvrdé pracovní nasazení, ale i ponížení a pocit vyděděnosti. Zažil přísnou, spíš krutou japonskou výchovu svého otce (který to ovšem myslel dobře); část dětství v Česku prožil v dětském domově – a bylo to dětství velmi, velmi nešťastné, jak plyne z jeho vlastních vyjádření ještě před vstupem do politiky. V současném českém politickém životě myslím není žádný politik, který by tak úkorně, tak zcela bez nadhledu, snášel kritiku a humor mířící proti jeho osobě.
Ale co zablokovaná sněmovna? Odborníci volají po změně jednacího řádu sněmovny, která by stanovila limit pro délku projevů, jak je to běžné v řadě sněmoven, či po nařízení, že poslanec nesmí svůj projev číst a musí mluvit spatra, jak je tomu v britské Dolní sněmovně...
Ale sněmovna se myslím nakonec nějak srovná, obstrukce je totiž náročná i pro samotné obstručníky. Horší je onen Okamurův podivný, mstivý potenciál, jeho chuť ubližovat a škodit, která se může prodrat na světlo různě a různými způsoby...